Když posíláme štěňata do světa, slibujeme i chovatelský servis, včetně
možnosti hlídání pejska o dovolené. Zatím to nikdo nevyužil, až letos. A
tak se k nám na pár dní vrátil Diviš - Elwood, neboli Elís (vlastním
jménem Bedivere Tercius).
Elís zůstal doma nejdéle a pak odešel nejblíž – bydlí tak 15 minut cesty od nás. Takže ho vídáme téměř každý týden při společném cvičení. Momentálně je mu už půl roku a ze štěňátka je psí výrostek – hlavně dlouhatánské nohy a žížalkovité tělíčko. Přesně jako vypadala v jeho věku máma Ája. Když k nám přišel, měl ještě zuby jak žralok – dvě sady špičáků. Dospělé už mu rostly a dětské ještě nevypadly.
Na naši zahradu vstoupil jako domů. To, že tam je návštěva s pudlíkem a jezevčicí, ho z míry nevyvedlo. Menší psi na černé tornádo sice vrčeli, ale Elís včas uhnul a vůbec nic si z nich nedělal. Nakonec vylezl na klín Báře. Což o to, psa na klíně považujeme za normální, ale Bára seděla na bobku. Zkusili jste někdy balancovat v podřepu, když se vám cpe cca 25 kilo velmi živé váhy na klín?
Máma Ája mu dala jasně najevo, kdo bude poslouchat. Ona vůbec má sklony všechny mladší psy vychovávat. Do konfliktu nejde, ale výchovný pohlavek uděluje celkem bez zaváhání. Zřejmě pozná, kde si to může dovolit, protože jí ho zatím nikdo nevrátil. A to vychovává psy i značně vetší, než je sama.
Trochu komplikovanější přístup k novému členu smečky má vždy Ginny. Sama není příliš sebevědomá a hlavně si střeží svou pozici. Co kdyby jí někdo sebral paničku nebo dokonce misku?! Proto zpočátku vetřelce hlídala a pozorovala nedůvěřivě. Jenže brzy pochopila, že s ním může být legrace a tak lítali a hráli si dosyta. Ginny se vysloveně předváděla. Dělala Elísovy kličky, utíkala mu, pak na něj počkala a skočila na něj. Elís ji zakusoval, číhal na ni, pokoušel se ji dohnat. Neměl šanci, Ginny je ve vrcholné formě a je k neutahání, zvyklá na terén.
Jednou se Elís dokonce ztratil v houští. To bylo tak. Ginny vyběhla šmejdit v hustém, převážně březovém mlází. Terén je to nepřehledný, po třech metrech člověk lokalizuje psa jen podle praskání větviček. Je to vedle chatového tábora, takže zvěře tam v létě moc není. Elís pochopitelně vyrazil za ní. Jenže po pár metrech mu utekla a on se ocitl sám v houští. Volali jsme, pískali, pes nikde. Jeden z nás zůstal na místě, kde se pejsek ztratil, další šli zpět po naší stopě. Po chvíli se Elís objevil, celý šťastný, že nás našel. Vrátil se zpět po své stopě a hledal nás. Ale poučil se, od té doby do mlází sám ani za holkama nelítal, držel se nám za patami. Pro jistotu.
Začátek našeho společného pobytu byl na výcvikovém táboře. Tábor byl pro pokročilé psy, ale Elís už tam byl na poslední dva dny. V pátek přijel po „zkouškách na nečisto“, kdy ostatní psi odpočívali. Naše holky byly po odpočinkovém dni (my jsme zkušení matadoři a zkoušky na nečisto byly především pro mladé a nezkušené pejsky), tak jsme je večer vytáhli samotné. Předpokládali jsme, že trochu pocvičíme s holkama, Elís se proběhne, vyzkoušíme poslušnost, možná mu hodíme aportík. Proběhnutí bylo všemi členy smečky uvítáno. Přivolání jsme ověřili, fungovalo velmi dobře. Páníček nenechává pejska růst jak dříví v lese a poslušnost má vzhledem k věku psa slušně zvládnutou.
Pak jsme začali cvičit dohledávku kachny v rákosí. Elís koukal, co holky dělají. Pak se začal zmítat a kvílet. Prý chce taky. No dobře, tak jsem mu hodila kachnu do rákosí „na viděnou“, aby věděl, že tam něco je a mohl si ji najít. Vůbec jsem nečekala, že by ji i přinesl. Elís se vřítil do rákosí. Bylo vidět, že je velmi nezkušený a chvíli mu trvalo, než kachnu našel. Nakonec byl úspěšný. S nadšeným vrtěním ocasu se na ni vrhnul a k mému překvapení ji popadl do tlamky a nesl. Dokonce ji i předal Báře, která ho vodila, do ruky.
Podobně to bylo i u vody. Plave rád a dobře, z vody aportuje pěkně. Látkového dummy přinese, jen občas moc nechce předat. Ale holky nosily kachnu! On chce taky! Tak jsme to jen pro legraci zkusili. Kachnu popadl a přinesl, pro jistotu jsme ji odebírali hned u výstupu z vody, aby neměl hloupé nápady a nezačal ji rozebírat.
Další dny už sice nebyly výkony takové. Je to přece jen štěně a někdy se mu daří, jindy dělá s aportem hlouposti. Ale bylo vidět, že se mu to velmi líbí. V tomto věku je to spíš hra na výcvik, ale pokroky chlapec dělal.
Potom jsme se přesunuli do chaty. I tam je spousta příležitostí cvičit se psy (máme to povolené) a krásné terény. Tam se Elwood poprvé setkal s tím, že existuje stopa. Nejprve jsme zkoušeli takzvanou stopu vůdce – kdy se jde většina smečky schovat a štěně je musí najít. Moc mu to nešlo, spíš nás dohledával zběsilým pobíháním. Tak jsme to nechali být. Ale pak jsme šli s holkama dělat vlečky s vycpanou králičí kůží. Už když jsme tu chlupatou věc vyndali z batohu, Elís ožil. Moc mu to vonělo. Chtěl s holkama. Po každé vlečce stopu očichával. Tak jsme si řekli, že to zkusíme. Táhla jsem mu krátkou stopu v lese, jen asi 30 metrů a na konec jsem položila srnčí spárky. Kůži, která vycpaná má skoro 3 kila jsem tam nechávat nechtěla. Elís nejdřív koukal, kde jsem, ale byla jsem schovaná. Pak mu ale Bára ukázala stopu a on ji ucítil. V tu chvíli mu to došlo, šel krásně s nosem u země. Spárky našel, vzal, ale bylo vidět, že to není ono. Šel po stopě dál až ke mně, tam pustil spárky a dožadoval se kůže. Tak jsem mu ji hodila na zem a myslela jsem, že na něj bude těžká. No, pravda, když ji zvedl, trochu zakolísal a hlava mu spadla zpátky, ale udatně kůži zase popadl a odnesl Báře. Vypadal strašně hrdě – podívejte, jaký jsem velký pes!
Holky si na rozšíření smečky zvykly úplně bez problémů, dokonce bych řekla, že si Ginny užívala roli vychovatelky. S krmením nebyl problém, maso měli každý ze své misky a dohlíželi jsme, aby si nekradli. O granule se dělili svorně, kdo měl chuť si šel trochu vzít. Když jsou v zátěži, neomezuji je a mohou si zobnout granule podle chuti. Na ležení se nějak domluvili, zřejmě si pelechy střídali a stejně v horku spali často na holé zemi. Takže jediný problém býval, když se smečka vyhrnula na nějaké lidi. Svou zahradu si hlídají a občas na kolemjdoucí štěkají. Když se takhle vyřítili tři… , obávám se, že nejeden kolemjdoucí zalitoval, že tam není plot. I když naši psi nepřekročí pomyslnou hranici pozemku a na cestu nevkročí, působí asi výhružně. Naštěstí nás většina sousedů zná. Venku si lidí nevšímají, jen Elís by se někdy kamarádil, ale přece jen už to byli tři velcí černí chlupatí psi, tak jsme se snažili je včas zavolat. I když jsou naprosto mírumilovní, budí respekt. Většina lidí brzy viděla, že nehrozí žádné nebezpečí a několik dětí mělo zážitek, že si mohli pohladit takového velkého psa. Bohužel byl často zážitek poněkud pokažen tím, že pes byl úplně mokrý. Všichni si totiž radostně užívali možnosti se máčet v rybníce.
Skoro nám bylo líto, když si páníček po několika dnech Elíse odvážel. Myslím, že i pejsek se cítil jako kluk na prázdninách. A to ještě netuší, že si to pravděpodobně ještě letos zopakujeme.
|
