Jak jsme se s Ájou našli aneb štěně na orbitě.

Plemeno flat coated retriever jsme měli vybrané od doby, kdy nám začala dalmatinka Bekina stárnout a bylo jasné, že se za čas odebere do psího nebe za svými předchůdci. Chtěli jsme něco temperamentního, ale relativně zvládnutelného. Na flety jsme se byli podívat u chovatele v Třeboni a moc se nám líbili. Jasné bylo také, že chceme fenku.

Jednoho smutného pondělka nás ráno Bekina pozdravila, vyžebrala chleba u snídaně a odpoledne nás už nepřivítala. Odešla sama a mě dlouho mrzelo, jsem ji nemohla před odchodem držet za packu, jako její předchůdce. Odpoledne a večer byla nálada pohřební a názor, že snad ani dalšího psa nechci. Druhý den jsem jukla na web, jestli náhodou nemají flety, Měli. Pět fenek. Takže jsme se hned v úterý jeli podívat. Pro jistotu s penězi, co kdyby se nám čistě náhodou nějaká líbila.

První, co jsme viděli, bylo pět krásných hlaviček, které koukaly z kotce. Pak ale chovatel otevřel dveře, abychom si vybrali. Rázem se na dvoře objevilo několik (asi 50) černých šmouh u kterých člověk tušil, že hlava je to vepředu (pozadu snad žádný pes tak rychle neběhá). No, a vyberte si! Občas se k nám černá kometa přiblížila, nadšeně na nás skočila, podrápala, olízala a zase se vrátila na oběžnou dráhu kolem dvora, zeměkoule a možná i několika slunečních soustav. Někdy se komet přiřítilo více, a pak bylo drápání a lízání ještě intenzivnější. Ale vybrat si? Jak si, proboha, máte vybrat z něčeho, co nepostojí, škrábe, líže, okusuje vás, sourozence, klacík, hlínu a vůbec se chová jak šílenec právě vypuštěný ze svěrací kazajky. Nakonec chovatel, vida naše rozpaky, pravil, že ta největší se k nám má. Zkušeně hrábl do probíhajícího klubka a vytáhl – no jistě, Áju. Zapsali jsme papíry, umyli ze sebe krev a hlínu a nechali štěně v klubku do pátku, protože se nám nechtělo ji doma přivítat odchody do práce a dlouhou samotou.

V pátek byl den D. Bára přijela od babičky, aby nepřišla o převzetí nového člena rodiny. To zmítající se černé klubko bylo odchyceno a předáno. Byly jí skoro tři měsíce, a tak jsem měla obavy, jak si bude zvykat. Zbytečně. V autě měla, pravda, jízda charakter krotitelství, kombinovaného se zápasem ve zcela volném stylu. Přece jen nechat štěně řídit nejde. O víkendu se členové rodiny střídali ve stálé službě u psa. Pokud spala, měli jsme podmíněně volno s okem stále sledujícím to rozkošně štíně, když byla vzhůru, museli jsme její veličenstvo bavit a hlídat. To kvůli socializaci, aby zjistila, že jsme její. No, za dva dny měla jasno a od té doby se role obrátily a ona si hlídá nás.

Přivolání je nutné cvičit co nejdříve, abyste v případě (zpočátku převažujícího) náhlého dočasného ohluchnutí štěněte mohli toto odchytit a donutit ke splnění povelu. Když odroste, už ho nechytíte. Do kdy má štěně poslechnout na přivolání je individuální, záleží na plemeni a zkušenosti pána. Limitní je fyzická zdatnost člověka. Čím horší jste běžec, tím dříve musí pejsek poslouchat. Já jsem dost špatný běžec. Proto Áju šlo zavolat od lidí během dvou, tří týdnů, o něco později i od pejsků. To víte, to nešlo samo. První dny přivolání obvykle skončilo odnesením zmítajícího se štěněte od zajímavého objektu. Vzhledem k terénu procházek, cesty podél řeky, to bylo obvykle vylepšeno tím, že bylo štěně mokré. Trička končila po každé procházce v prádle. Ale vytrvale jsme se pokoušeli ji přesvědčit, že když někde zůstane, můžeme se jí (hrůza!) ztratit. Párkrát jsme se jí i schovali. Teď ví, by si nás našla, ale to bere tak, že když chceme, tak se tedy jde.

Hned první den jsme zažili Áju u vody. Vzali jsme ji na procházku k rybníku, kde je pozvolný vstup do vody, s představou, že si omočí nožičky a seznámí se s vodou. To jsme ale neznali fleta. Naše bláznivé torpédo se vrhlo do vody a potopilo se. Ano, celé, i s hlavou. Než jsem se rozhodla, zda se zout nebo za ní skočit v botách, Ája se vynořila jako vydra, spokojeně frkla a začala lítat ve vodě. Skutečně pes na vodní práci.

Další překvapení byla její schopnost lézt po výškách. Ve čtyřech měsících pochopila, že z opěradla ušáku je lepší přehled než ze země. Žebříkoschody (úzké strmé schody) – žádný problém.

Další dovednost rozvíjela postupně, ale s nemenší vehemencí. Nikdo nás nevaroval, že retrívr hrabe. Jasně, zahrabaná kostička na horší časy je normální. Protože naše zahrada vždy hostila psy, jsme na leccos zvyklí a naše zahrada je, jak říkal jeden kamarád, taková, ehm, ekologická. Proto, když mě děda upozornil, že si pes pod pískovištěm vyhrabává díru, jen jsem mávla rukou. Za pár dní jsem ale ztuhla. Ája je opravdu pracovitý pejsek. V době, kdy byla plně dorostlá vyhrabala tunel, do kterého se vešla celá. Jen půl ocasu koukalo. Nevím, jestli šlo o geologický průzkum hlubších vrstev, nebo jestli se chtěla podívat na návštěvu do Austrálie.

Jako správný retrívr (česky přinašeč, donašeč je jiný živočišný druh) nosí. Cokoliv, odkudkoliv, kamkoliv. Co to udělá s pořádkem v bytě si umíte představit. Vzhledem k tomu, máme výchovu od dcer, není pes zas taková změna. Babička se pokoušela Áje její poklady brát. Proč musí mít pět starých hadrů a tři polínka, když by stačilo po jednom? Ája si to nechala klidně sebrat a pak si ukradla něco jinde. Bára říká, podle rodokmenu je aristokrat, ale ve skutečnosti spíš aristokrad (od slova krade). Abychom jí (Áje) nekřivdili - co voní (smrdí) námi, nekrade. Nikdy neukradla boty (kromě těch nových) či špinavé prádlo z koše. Respektuje i naše věci na stole a (po troše výcviku) neukradne přes noc ani sušenky ze stolu. Co je ale na zemi nebo v krabicích na odpad, hlavně kartóny, polínka, PET láhve a podobné, před ní neobstojí. Odpadkové koše máme od dob dalmatinů spolehlivě uzavíratelné. Sbírat roztrhané papíry není problém, rozházený obsah odpadkového koše je daleko méně vábný, alespoň pro člověka. Pro psy (a řekla bych hlavně pro feny) má naopak přitažlivost téměř magickou. Rovněž se značně liší naše a psí názory na kvalitu parfémů. (Představte si dvě elegantní dámy, jak se přou, zda je lepší parfém „shnilá ryba“ nebo „koňský hnůj“, a známe i jiné značky, že…)

Psích kamarádů má Ája spoustu. Prát se nechce, otázky dominance řeší metodou „moudřejší ustoupí“. Založením je spíš opatrná podle hesla, na opatrnost nikdo neumřel, zato hrdinů jsou plné hřbitovy.
Při jejím temperamentu bylo brzy jasné, bude třeba ji zaměstnat. Ale to někdy příště.