 Jsem slavná. No určitě jsem slavná. Právě mi byl rok a kolem hned po
půlnoci začaly vybuchovat ohňostroje a lidé si prý připíjeli na šťastný a
veselý.
Šťastný a veselý rok bude, tedy se mnou určitě. Jsem šťastná a veselá holka. Jmenuji se Cinderella – což je anglicky Popelka. To byla nějaká pohádková princezna. Proto jsem asi tak slavná, ale myslím, že jsem zajímavější, než nějaká popelka (když sežeru něco, co nemám, tak mi říkají popelnice, myslíte, že to má něco společného?). A určitě jsem skromnější, že? Bydlím s mámou Ginny a mámou – bábou Ájou a s našimi lidmi. Narodila jsem se doma před rokem, ale to si nepamatuji. Pamatuji si až, že nás obě mámy, Ginny i Ája, krmily a čistily a že jsem měla spoustu brášků a taky dvě sestry. Pak postupně sourozenci odešli a já zůstala s oběma mámami. Tedy Ája je prý bába, ale jak to mám poznat?
Ovšem sourozenci se u nás občas objevovali a zase mizeli. Prý byli na hlídání, ale vůbec nehlídali. Taky jsem poznala strejdy. Nejvíc strejdu Elíse, občas strejdu Blekýse. S oběma byla legrace, oba se nechali okusovat a dalo se s nimi honit. I když nejdřív jsem jim musela ukázat, že jsem malá holka a budu je poslouchat. No, předvedla jsem to krásně, ale pak je stejně neposlouchala, jenže to už mě znali a nic mi neudělali. Také u nás byl strejda Scotty, ale jen na jeden den a měl s sebou také malou fletinku. Holka se trochu bála a vrčela na mě, tak z hraní nic nebylo.
Já jsem s každým kamarád. Nechápu, proč někteří psi štěkají a vrčí. Takových se bojím. Chodíváme cvičit a tam potkávám různé psy. Ti ze cvičení jsou retrívři jako já (i když jsem zjistila, že jsou různí retrívři, někteří jsou o hodně menší, než já, třeba tollerka Tracy, a někteří, třeba strejda chesapeak Pepa, jsou o hodně větší i než máma). Retrívry už poznám a nebojím se jich. Ale už jsem potkala jiné psy, kteří na mě vyjeli. Představte si, že by mě možná i kousli, vypadali, že to myslí vážně.
My se s mámou a bábou okusujeme často, je to prima zábava. To vždy vrčíme a honíme se a občas jedna druhou svalíme na zem a snažíme se ji jako zakousnout. Samozřejmě si neublížíme, taky proč? Taky si takhle hraju s bráchou nebo sestrou, když nás páníčci vezmou na společnou procházku. Ale nikdy se nekoušeme doopravdy.
Docela často chodíme cvičit. To vezmou páníci do tašky nebo do batohu buď aport – dummy (nejlepší je ten chlupatý kožešinový), nebo dokonce nějakou zvěř, bažanta nebo kachnu. A my musíme hledat aport v křoví a přinést ho. Nebo ho hodí a já musím čekat a pak mě pošlou a já ho přinesu. To čekání se mi vůbec nelíbilo. Chtěla jsem vyrazit hned, ale když jsem vyrazila, tak mi toho hozeného dummíka sebrali a já neměla nic. Proto radši počkám a pak dostanu co chci. Musím to paničce přinést a odevzdat. Říkají, že jsem chlubilka, protože když něco nesu, tak musím ukázat všem, co stojí poblíž, že jsem to opravdu našla. Jenže panička trvá na tom, že to musím přinést ihned a rovnou. Ach jo.
Taky jsme cvičili stopy. To někdo vezme na provázek vycpanou králičí kůži nebo nějakou zvěř a táhne ji po poli a my pak hledáme, kde ji nechali. No nejjednodušší je jít po jejich stopě, protože oni jdou a vždy tu zvěř upustí na stopě. Sami ji najít neumí, tak jim ji vždy najdeme a přineseme paničce. Jen jednou… To nás vzali do lesa a udělali stopu tam. A vzali tam doopravdického mrtvého králíka. Stopa šla mezi různými nízkými stromky a já za chvíli paničku skoro neviděla. A cítila jsem, že tam je někde schovaný cizí chlap, ten, který toho králíka táhl. Proč je schovaný za stromy? Nechce na mě náhodou vyběhnout? No, šla jsem hooodně opatrně. A pak jsem viděla toho králíka! Představte si, on na mě cenil zuby! Radši jsem utekla k paničce, aby mě ochránila. Ona se mi smála a říkala něco o hrdinech. Jo hrdina! Já bych byla hrdina, ale v lese je cizí chlap a zubatý králík! Nakonec jsem šla znovu po stopě a panička šla za mnou a pořád mě uklidňovala. Je fakt, že s ní jsem se tolik nebála. Došla jsem až ke králíkovi. Po troše povzbuzování jsem ho vzala a ono se nic nestalo. Tak jsem ho hrdě odnesla, všem jsem ukázala jak jsem statečná a šikovná, že i tak nebezpečného králíka jsem našla a přinesla. A ještě jedna věc... byl tam! Ten chlap! Když jsem nesla králíka, vylezl zpoza stromů a šel za námi! Pak jsem zjistila, že to je jen páníček od Blekýse, to je fakt. Ale měla jsem pravdu! Byl tam!
No kromě zábavy se při cvičení dělají i jiné věci, jako chození na vodítku (ta panička chodí děsně pomalu a nechce se nechat tahat), taky musím sedat a někdy dokonce zůstat na místě. Ale ostatní psi i obě mámy to dělají také, tak se to asi musí. Tak to také dělám. Páníček tvrdí, že si sedám jako fakír začátečník. Nevím co to je, ale uráží mě to.
Doma mám nejradši, když se mohu s někým mazlit nebo okusovat. Někdy je nuda. Páníci chodí někam pryč (prý do práce, asi loví dobroty pro nás i pro sebe). Máma a bába si pořád hrát nechtějí, tak si hledám zábavu sama. Někdy hrabeme jámy na zahradě. Nosím a okusuji hračky. Několikrát se stalo, že zapomněli zavřít pořádně takovou tu hranatou věc, co do ní dávají všechno možné, aby to přede mnou schovali. Tak jsem se tam podívala. No trochu jsem udělala inventuru. Batohy byly docela zajímavé, jeden nebyl moc kvalitní a ten se mi povedlo roztrhat pořádně. Ani ledvinka nevydržela. U druhého batohu jsem jen ukousala popruhy na záda a u třetího jen jednu přezku. Krémy na boty mi vůbec nechutnaly. Pár jsem jich prokousla, ale nebylo to ono. Nevím proč panička tak řádila, když přišli z té práce. Hulákala slova, co slušná pejska nemůže ani opakovat a mluvila něco o exkurzi na jatka. Se mnou? No nevím… Ještě mě tam nevzala, tak asi kecala.
Jednou jsem taky takhle zkoumala nějaké boty. Panička pak úpěla, že to byly její oblíbené Lizzardy (netušila jsem, že má i boty pojmenované a ještě takhle hloupě) a páník ji utěšoval, že má aspoň důvod si koupit nové. Ještě jsem párkrát rozkousala domácí pantofle, ale teď už je v předsíni perfektně uklizeno, tak mi musí stačit hračky.
Jí se u nás dobře, ale některých dobrot by mohlo být víc. Vím už, že se nesmí žebrat u stolu, jen při snídani. To je takový rituál, že se se mnou panička dělí o chleba se sýrem. No dělí, dostaneme kousek, ona toho sní víc. A také vím, že se nesmí krást ze stolu. Nosem zkoumám, co na stole je, ale nesmím blíž, než ke hraně. Ostatně Ája s Ginny také nekradou. Tak jsem se to naučila podle nich. I když, měli jsme na návštěvě bráchu a on to neznal! Trouba. Jak chtěl sáhnout na stůl, dostal facana. Panička je na tohle děsně rychlá.
Veliká slast je lehnout si paničce pod nohy a nechat se drbat. Na bříšku, za ušima, na hřbetě, všude! Taky na klín jí vlézt je prima a nechápu proč jen heká a skoro mě nedrbe.
Ještě miluji vodu. Tedy venku v řece, rybníce, louži, bahništi, močálu… Jen v koupelně ji nemiluju. Několikrát už mě koupali, brrrr!!! Vůbec se mi to nelíbilo. Ale venku, to je jiné. Plavu, ráchám se, potápím hlavu, nosím z vody aport, nebo jen tahám klacek. Moc prima je vyhánět kachny, probíhat rákosí.
Vcelku bych řekla, že jsem se svou rodinou spokojená. Oni se mnou většinou také. Aspoň myslím. Proč by nebyli, když jsem taková šikovná holka?
Tak se mějte, ono psát je dřina, musím jít dělat něco důležitějšího. Asi půjdu hrabat díru pod zlatý déšť.
Vaše Derry
Publikováno původně na webu Náš zvířetník
|
