Všude, kam Jára Cimrman šlápl, zanechal svou naprosto nesmazatelnou stopu, která často vydržela i déle než oněch příslovečných deset let.
Pro ty z vás, kteří se alespoň trochu zajímáte o dílo tohoto středoevropského génia, jistě není překvapením, že kromě mnoha a mnoha oblastí lidského konání ovlivnil i chov retrívrů v naší zemi.
Někdy na podzim roku 1902 došlo z tohoto hlediska k zásadní a klíčové události - Cimrman zatápěl v kamnech. Mezi starými novinami, které měl připraveny na podpal bylo i jedno číslo časopisu Svět zvířat. Cimrman se po svém zvyku do časopisu začetl a zde objevil článek s názvem Kterak psi pomáhají při lovu kachen v Novém Skotsku. V článku, pro české čtenáře tehdy jistě neobvyklém, se popisoval způsob lovu kachen pomocí psů plemene Nova Scotia Duck Tolling Retriever. Nám se bohužel nepodařilo v archivu dohledat původní článek a tak mi pro informaci dovolte alespoň ocitovat část z anglického standardu tohoto plemene:
Tolleři, neboli „lákající psi“, běhají, skáčou a hrají si podél břehu na dohled hejna kachen. Čas od času mizí kachnám z dohledu a pak se rychle objevují. Tomu napomáhá ukrytý lovec, který háže psovi klacíky nebo míček. Hravé chování psa vzbudí zvědavost kachen na vodě a přiláká je na dostřel.
Cimrmana článek velice zaujal, lákání kachen pomocí tajtrlíkování a pitvoření mu okamžitě připomnělo činnost jeho kočovné herecké společnosti a přišlo mu pozoruhodné, že i psi jsou schopni jakýchsi základů náročné herecké práce.
Celá záležitost by zůstala pouhou bezvýznamnou epizodou v Cimrmanově životě, kdyby jeho hereckou společnost nezasáhla hluboká personální krize. Na Vánoce 1902 chtěl totiž Cimrman potěšit své spoluherce vlastnoručně připraveným smaženým kaprem a salátem. Při přípravě salátu však vlivem Cimrmanovy technologické nekázně došlo k jeho kontaminaci (míněn samozřejmě salát a nikoliv Cimrman!) bakterií Staphylococcus aureus a následnému prudkému střevnímu postižení, které téměř doslova rozmetalo celý herecký ansámbl. Nepostižen zůstal pouze sám Cimrman, který se přejedl vánočního cukroví a na kapra se salátem už neměl chuť a herec Ota Plk, který dostal jako vánoční dárek láhev lihoviny Čert a u tzv. Poslední večeře souboru vůbec nebyl přítomen. Tak se tedy stalo, že do nového roku 1903 vkročil Cimrmanův soubor v počtu pouze dvou členů a to ještě Plk při tom kulhal.
V tomto nelehkém období náhle Cimrmanovi vytanul na mysli článek ze Světa zvířat o hereckých schopnostech kanadských retrívrů. Ihned se spojuje s hamburským obchodníkem se zvířaty Hagenbeckem a objednává si párek těchto psíků. Zásilka skutečně dorazila do Prahy někdy v březnu a Cimrman se tak stává majitelem páru retrívrů, které hned pokřtil jmény Oldřich a Božena. Po prvním seznámení Cimrman hned přistoupil k jejich výcviku a zapojení do herecké činnosti. Zprvu byli psíci obsazováni do drobnějších rolí v dopoledních představeních pro děti, takže je bylo možno vidět jako trpaslíky, skřítky, koloušky a později i jeleny. Zde se psi skvěle osvědčili, stali se miláčky dětských diváků a, což bylo nejdůležitější, pomohli zlepšit i poněkud problematickou finanční situaci souboru.
Cimrman poté přikročil k ojedinělému experimentu v dějinách divadla, když Oldřicha a Boženu obsadil i do vyslovené dramatických rolí. Po zralé úvaze se rozhodl, když už experimentuje s hereckým obsazením, zůstat u klasiky a měl v úmyslu uvést několik nejznámějších Shakespearových her s psími herci v hlavních rolích. Zde je třeba popravdě říci, že tento pokus ne zcela ve všech detailech vyšel, kritici dokonce hovořili o úplném krachu. Oldřich, obsazený do role Hamleta, nad Yorickovou lebkou odmítl uvažovat o smyslu života a raději ji začal ohryzávat a nakonec se pokusil si lebku na jevišti zahrabat. Úplným fiaskem bylo ale uvedení hry Romeo a Julie. Cimrman coby nezkušený chovatel psů přehlédl, že se Božena hárá a tak diváci, kteří přišli na hru o romantické lásce, byli překvapeni až zhnuseni.
Cimrmana to však neodradilo, své myšlenky se nevzdal a měl s psími herci řadu smělých plánů. Oba psi však znenadání zmizeli, když Cimrman se svou hereckou společností tábořil v Kročehlavech u Kladna. Cimrman byl zmizením obou psů natolik zdrcen, že odmítl pozvání na oběd od vedle tábořící cikánské tlupy a to i přesto, že ho starý cikánský vajda zval slovy: „Jen přijďte, vždyť si to zasloužíte!“
Po této události již Cimrman se psy dále nepracoval, ale psům a zejména retrívrům věnoval stěžejní článek Co s loveckou kynologií v nadcházejícím století?. Zde se Cimrman pozastavoval zejména nad tím, že se psi nesmyslně cvičí jako pomocníci k lovu, přestože u nás většina potravin pochází ze zemědělství. „Nebylo by rozumnější cvičit psy spíše k přinášení snopů obilí než přinášení zajíců a nebylo by lépe norování nahradit vyhrabáváním brambor?“ ptá se provokativně Cimrman v článku, který svého času vzbudil velký ohlas. Sám náruživý lovec Ferdinand d’Este označil poté Cimrmana pochvalně jako unserer lustiger Trottel.
Až sem dospěl do současné doby výzkum vztahu Járy Cimrmana ke psům a retrívrům zvláště. Pokud bychom objevili další závažné skutečnosti, budeme o tom neprodleně naši kynologickou veřejnost informovat.
