 K mému překvapení je to nejčastější reakce na mé sdělení známým pejskařům, že máme štěňata. Přitom máme tři feny (no jedna je teprve poukázka na fenu), a od každé štěňata jednou za dva roky. Výsledek je jeden vrh ročně. To rozhodně není velkochov. Přesto se většina lidí na jaře upřímně diví, že „už zase“ máme štěňata. Na moji poznámku, že těm předchozím už je rok, se lidi opět podiví a praví, že „to strašně letí“.
Každý vrh byl v něčem nový. Tento byl první ve větší smečce. Naše holky žijí spolu a výborně vycházejí. Ája je vůdce smečky, ale je laskavý vůdce, který ostatní nijak nešikanuje. Ginny se jí podřizovala. Teď má Ginny jako podřízenou svou dceru Derry.
Ája už na vše dohlíží s určitým nadhledem, Ginny s Derry jsou parťáci na blbnutí. Co mladou nenapadne, to ji máma naučí. Ostatně Derry nějakou hierarchii ve smečce neřeší, je dost drzá, aby se nenechala odstrčit a dost jemná, aby neprovokovala. Jak s tím zahýbá další vrh?
Ája je naprosto důvěřivá a nemá o své potomky obavu. Věří, že je doma v bezpečí a že bych tam nikoho, kdo by jí chtěl ublížit, nepustila. Když rodila, občas do bedny nakoukla jak Ginny, která zjevně věděla, o co jde, tak Derry, která z toho byla viditelně překvapená.
Ginny Áju respektovala. Už se nebála, jako při narození prvních sourozenců (kdy strávila první 3 dny zalezlá v ložnici a odmítala jít do kuchyně), ale netroufla si Áje pomáhat. Zato na sebe vzala břemeno hlídání celé smečky. Vzala ho s důkladností sobě vlastní, tedy poněkud obtěžujícím způsobem.
U plotu seřvala každého kolemjdoucího, vyhrožovala psům v sousedství a i na procházkách občas bezdůvodně bručela a huhlala na cizí psy. Prostě ona má za úkol dbát o bezpečí smečky a bere to smrtelně vážně. Ve skutečnosti byla situací trochu zaskočená a nebyla si jista, co má dělat. Tak šla do všeho s velkým nasazením.
Doma vždy očichávala štěňata, hlídala je, když byla Ája na zahradě, ale jinak o ně nepečovala. Možná pochopila, že další péči nepotřebují, možná se radši vžila do role hlídače, těžko říci. Ovšem veškeré návštěvy pozorovala s nedůvěrou a kontrolovala je. Co kdybychom se s Ájou spletli a pustili tam nějakého lumpa?!
Jak štěňata rostou a začínají se pohybovat, Ginny vychovává. Učí štěňata, že musí starší psy respektovat, dokáže je zahnat nebo potrestat. Leží a temně mručí, když se k ní štěně přiblíží. Při tom když má náladu, tak je ochotná si s nimi hrát, nechá se od nich tahat. Ale pořád si spíš drží odstup, radši dělá hlídače, na jehož bedrech závisí bezpečí celé smečky. Řekla bych, že je to hodně záležitost Ginniny povahy. Ona je spíš introvertní, trochu rezervovaná a velmi zodpovědná.
Pro Derry byla štěňata něco úplně nového. Vzhledem k tomu, že je zvědavá a trochu drzá, se, na rozdíl od své matky, vůbec štěňat nebála. Nejprve si netroufla do bedny lézt, jen se natahovala přes okraj, aby zjistila, co tam vlastně je. Později, hlavně když se šla Ája vyvenčit, zkoušela se opatrně ke štěňatům přiblížit.
Jen jednu tlapičku strčím do bedny, čuchnu si a hned zase půjdu. Přesně jako Jezinky. Ale vlézt do bedny si netroufla. Zjevně si nebyla jista, co všechno si může dovolit. Když se malí začali stavět na nožičky, Derry se jich trochu bála. Je to pes, není to pes? Je to nebezpečné, není to nebezpečné?
Po pár dnech dospěla k definitivnímu závěru. Jsou to pejsci! Malí, nešikovní, ale bezpochyby pejsci! Derry byla nadšená. Konečně něco menšího, než je ona. Poskakovala kolem štěňat a vyzývala je ke hře celým psem. I když byla 10x těžší, nikdy na štěně nešlápla, neublížila ani nechtěně. Vždy si dobře „výpad“ odměřila. Malí pejsci z ní byli nadšení. Taková tetička na hraní, to je něco! Lepší než ponožky, krabičky na trhání nebo cokoliv dalšího.
Vevnitř je Derry velmi opatrná a nikdy na štěně nešlápne. Venku je vyzývá ke hře divočeji, ale také mrňatům neublíží, i když při náznaku honičky malí nedokážou Derčině energii vzdorovat a kutálejí se jak kuželky. Často si k nim lehne a nechá se tahat za uši, za ocas, štěňata po ní lezou. Má perfektní přípravu na případnou péči o vlastní štěňata.
Ája je zkušená máma. Není přehnaně úzkostlivá, ale nic nezanedbá. Dobu, kdy je se štěňaty již pečlivě odměřuje, ale přesně ví, co je správné. V téměř šesti týdnech pořád kojí, i když štěňata baští i běžnou potravu.
Někdy usoudí, že musí o štěňata pečovat po svém, takže zhltá nabízené maso a jde ho „odnést“ štěňatům. Vyvrhování potravy je instinkt po divokých předcích a docela mě překvapuje, že i tak vyšlechtěné plemeno tenhle instinkt má. Dělala to i Ginny. Zajímavé je, že i když Ája pomáhala kojit Ginina štěňata, potravu jim vyvrhovala jen máma.
No a štěňata. Jako vždy, jsou to malí divoši. Zubatí, veselí, hraví, mazliví. Tento vrh je nejméně hlučný. Ráno po páté jsem celá šťastná, že se neopakuje situace Áček, kteří nás budili kolem čtvrté i dřív.
Poprvé máme převahu holek. Holky jsou 4 a kluci 2. Ovšem nijak se to neprojevuje. V tomto věku nejsou „hodné holčičky“ a „divocí kluci“. Dokonce si netroufnu ani odhadnout, kdo bude klidnější a kdo divočejší. Ostatně chtít fleta, a zároveň klidné štěně, si poněkud protiřečí.
Kluci jsou Duncan a Dylan. Oba jsou moc hezcí, oba jsou docela vyrovnaní, středně temperamentní. Zůstali jsme věrni historickým až mytickým postavám, takže máme skotského krále a hrdinu Brittonů.
Děvčata jsou trochu historická směs. Naše nejdrobnější holka je Dalny, předkeltská královna v Irsku. Je to opravdu pohan. Divoká, veselá a velmi milá. Takový ďáblík, který nemá čas se pořádně najíst.
Další, do Irska situovaná dáma je Danu. Matka keltských bohů. No, čeho a zda bude tahle Danu matka, to netuším. Ale je trochu klidnější (i když se dokáže prosadit). Další holky již z keltského vlivu vypadly.
Dulcinea je literární postava. Měla být něžná a krásná. Hezká je, ale něžná? Když se člověku zakousne do ruky, mám určité pochybnosti. Budou jí říkat Dixie, což se mi zdá příhodnější.
A Debora je jedna z mála žen, která se prosadila i v liteře Starého zákona a nebyla to jen něčí matka. Tahle Debora dělá jménu čest. Určitě to nebude ušlápnutá bytůstka, je to osobnost. Jen jí říkáme Bora (po babičce). Debie přece jen evokuje jiné, poněkud nelichotivé označení osoby s nižší inteligencí. Pokud s ní bude někdo pracovat a ona bude tvrdohlavá po mámě, tak si to jméno stejně najde.
Takže z miminek se stávají malí pejsci. A já doufám, že budou dělat svým lidem radost a budou se mít dobře. Na jedné straně se těším, že mi zbude trochu času, až nebudu dělat uklízečku a krmičku štěňat, na druhé straně mi budou zase chybět.
Původně publikováno na webu Náš Zvířetník
|
