 Když jsme náš nový přírůstek do psí smečky pojmenovali Cinderella -
Popelka, doufali jsme, že se z umolousaného štěněte vyloupne krasavice
inteligentní. No, člověk míní...
Ne že by Derry nebyla hezká. Dokonce i na výstavách ji oceňují, exteriérově se docela povedla. Ale jinak je to Popelka spíš českého střihu - svéhlavá, temperamentní, žádná unylá krasavice. Někdy by se člověk, pokud by chtěl i nadále uvažovat o literárních postavách, místo pohádky o Popelce přiklonil spíše k povídce o Dr Jekyllovi a Mr Hydeovi.
Ale abych začala od začátku. Derry dospěla, alespoň fyzicky. Jinak má pořád duši štěněte. Musí na procházce strašně seřvat nebezpečnou spadlou větev, která tam posledně nebyla, nebo nebezpečnou igelitovou tašku, která se pohnula ve větru. Je nejmladší ze smečky a proto dospívá později. Pořád se spoléhá na ochranu starších fen. Přitom je nesmírně zvědavá. Tenhle koktejl jí způsobuje řadu kolizních situací. Vyrazí a najednou zjistí, že starší feny s ní nejdou. Tak se otočí, couvne a huláká, doufajíc, že tím ostatní upoutá a přivolá na pomoc. Ája i Ginny jsou natolik zkušené, že rychle vyhodnotí, že mladá jen blázní a nechají ji vyřešit si problém samotnou.
Doma je Derry drzá a lehce žárlivá. Když se mazlíme nebo dostávají pamlsky, cpe se všude první (v tom se tedy jméno příliš neprojevilo, rozhodně nesedí skromně v koutě). Ája s Ginny ji tolerují, jen pokud to příliš přežene, odkážou ji do rozumných mezí. Pak je z Derry pokorná hodná holčička, která si všechny udobřuje.
S našimi fenami pracujeme a tak bylo samozřejmé, že pracovní výcvik dostane i Derry. Vypadala velmi nadějně. Od dětství jsme pilovali klidové discipliny, abychom trochu usměrnili její temperament. Měla talent na pachové práce. Vše vypadalo nadějně do května, kdy poprvé hárala. Tehdy nám ji někdo vyměnil. Z veselé temperamentní holky se stalo nervózní paličaté zvíře.
Například stopy. Po louce se vleče kus něčeho zajímavého (zpočátku stačí vycpaná králičí kůže) a pes jde po stopě, kůži najde a přinese. Do května bylo vše v pořádku. V květnu najednou děs. V poli někdo je! Býval tam i před tím, ale do té doby ho neřešila. Najednou byl problém i když tam byl někdo z rodiny. Prostě tam nepůjde a nepůjde. Buď došla jen do půlky a začala poskakovat a hulákat, nebo se před koncem lekla, otočila a utekla. Samozřejmě bez aportu. Museli jsme začít znovu. Pomalu motivovat, prodlužovat stopy. Člověk, který tahal vlečku nejprve musel odejít úplně, pak se postupně přibližoval ke konci stopní dráhy. Nakonec jsme docílili toho, že se několikrát opatrně rozhlídla, člověka na konci zkontrolovala, ale aport donesla.
Další problém - dohledávky. Pes musí samostatně vyhledat aporty v nějakém prostoru. Jako malá to dělala brilantně. V květnu se najednou zasekla. Na přehledném poli se ještě byla ochotna vzdálit, ale v nepřehledném terénu? To tedy ne, co kdyby ji tam někdo přepadl. A znovu jsme začali postupně odstraňovat její podivné nápady. Přitom nešlo o to, že by se bála. Mávala ocáskem, vůbec nevypadala vyděšeně.
Vyvrcholilo to vodou. Že se jí nelíbil špatný vlez, to jsem tolerovala. Ze schodů slézala pomalu a opatrně, z velkých kamenů se jí nechtělo a pobíhala po břehu a hledala nejschůdnější cestu. Jenže později Derry začala dělat to, že vlezla po kotníky do vody i na přístupném místě, tam stála, vrtěla ocasem, oči se jí vesele smály a tvářila se, že vůbec netuší, co vlastně po ní chci. Přitom pokud si holky hrály, vrhala se do vody bez zábran, nešlo o strach z vody. I stalo se, že jednou stála Derry v rybníce a tvářila se, že naprosto netuší, co má dělat, že aport v životě neviděla a vůbec, co kdyby byla ve vodě příšera. Oči se jí samým rošťáctvím jen smály. V tu chvíli ve mně bouchly saze. Sundala jsem boty a vlítla za ní. Popadla jsem ji za kůži a těch 30 kg do vody hodila. Tak překvapeného psa jsem snad ještě neviděla. V tu chvíli přesně věděla, co má dělat. Příště šla do vody radostně a vesele. Ještě jednou zkusila stávkovat a předstírat neznalost. Stačilo ji hodit do vody ze břehu, koupat jsem se nemusela. Od té doby se změnila a nedávno dokonce pro aport skočila, aby byla ve vodě rychleji. Neměla strach z vody, pouze zkoušela kolik vydržím.
Samozřejmě, veškeré problémy se musely objevit na začátku zkouškového období. První zkoušky odchodila ne úplně slavně, ale ani moc špatně. Na druhých měla velmi pěkný začátek, konec jsme zvládli už trochu s problémy, ale vcelku byla velice úspěšná a získala první titul. Vše vypadalo nadějně.
Jenže pak se zase Jekyll a Hyde prohodili.
Derby jsou dvoudenní, jeden den zkoušky vodní práce, jeden den podzimní zkoušky. Na východočeském Derby mi Derča odmítla jít do vody. Oba dva dny. Ostatní discipliny zvládla bez problémů, ale přesto jsme neudělaly ani jedny zkoušky. Na jihočeské Derby jsme už jeli s obavami. Ukázalo se, že právem. První den chodila výborně až do předposlední discipliny. I do vody šla bez zaváhání. Ale na dohledávce se opět rozhodla, že ode mě nepůjde. Dělala jsem nedůstojné divadlo. Derry jen stála, občas popoběhla, aby se neřeklo a zase se vrátila. To vše až do vypršení času. Takže další zkoušky v háji. Na nedělní jsem nejdřív ani nechtěla nastoupit, ale pak jsem si řekla, že máme zaplaceno a vezmeme to jako trénink. První disciplina mě skoro přinutila to vzdát. Derry se ode mě nechtělo, nějaké slídění v rákosí ani náhodou, ale nakonec milostivě pro kachnu došla. Další dvě discipliny vystřihla perfektně. Dohledávka kachny v rákosí zase znamenala téměř diplomatické vyjednávání, kdy jsem se naši tvrdohlavou potvůrku snažila, přesvědčit, že tam fakt ta kachna je. Jakmile usoudila, že nekecám, měla ji za 20 vteřin. Celkem nám to trvalo 4 a půl minuty a nikdo už nevěřil, že uděláme... Přesto měla známku 4, tedy nejvyšší. Zkoušky končily naváděním na 2 kachny na vodě, kdy má pes přinést 2 kusy v určeném pořadí. Někdy je to velice lehké, ovšem pokud fouká vítr, jsou vlny a zvěř odplouvá s větrem ke břehu, může to být obtížné. Byl vítr. Před námi se dva psi docela trápili, ve vlnách nebyl aport vidět a navíc jeden kus vítr přifoukával ke břehu, kde psi nejsou zvyklí hledat. Byla jsem přesvědčená, že je to konečná, že tohle nemůžeme udělat. Jenže Derry opět překvapila. Na první kachnu, tu lehčí, jsem ji musela přesvědčovat, aby vůbec do vody šla. Ale na tu, o které jsem byla přesvědčená, že nemáme šanci ji dohledat, šla sice pomalu, váhavě, ale velmi spolehlivě a byla nakonec druhá nejlepší ze skupiny. Prostě Jekyll a Hyde. Zkoušku jsme udělali sice ve třetí ceně, ale aspoň něco.
Další akce jsme pro letošek odvolali. Derry potřebuje psychicky dozrát. Je fakt, že zkoušky byly před léčbou šokem, tedy před epizodou, kdy jsem za Derčou skočila do vody. Od té doby se už Derunka neproměňuje, v tréninkových podmínkách je spolehlivá a šikovná. Ale nechci ji přetížit. Myslím, že jí prospěje, když bude cvičit bez stresu a kdy ji budu moci korigovat. Kromě toho moje nervy nejsou z titanu nebo aspoň ze železa.
Nebo jsou? Rozhodla jsem se zkusit s Elwoodem (to je dva a půl letý pes z našeho chovu, se kterým jsem dělala zkoušky vloni) všestranky. Měsíc před zkouškami jsme začali cvičit. Ještě si pamatuje, co jsme se naučili vloni, ale barvu šel před týdnem poprvé. Málem mě zabil. Vlekl mě po stopě cvalem 600 m lesem vysokým borůvčím, občas mlázím, přes klacky a pařezy. Přežila jsem, zjevně nemám vážně nemocné srdce. Musím ho naučit chodit pomaleji, takový cval by nám rozhodčí netolerovali, nehledě na to, že příště bych to přežít nemusela.
No jsem normální?
Původně publikováno na webu Náš zvířetník
|
