Výcvik loveckého retrívra
Retrívři jsou lovečtí psi. Potřebují nějaké zaměstnání, jinak se nudí a dělají neplechu. Nemusí to být zrovna lovecký výcvik, možností je v současné době hodně. Áje se však lovecký výcvik velmi líbil. A co by člověk neudělal pro psa?
První problém loveckého výcviku je sehnat příslušné mrtvolky kachen, bažantů a králíků. Něco se vyžebrá od známých, něco koupí, něco dodá výcvikář. Druhá věc je uchovat je v přijatelném stavu, což zejména v horkých dnech nebývá legrace. Je nutné připravit rodinu na to, že občas v mrazáku nebo ve sklepě narazí na mršinu. Dospívající dcera si zvykla celkem rychle, ale někteří z jejích přátel k nám dodnes chodí značně obezřetně a rozhlížejí se, co nám zase visí pod stříškou u vchodu.
Nejprve jsme cvičili se suchou králičí kůží, vycpanou pytlíky s pískem. Ája se nejprve tvářila podezíravě, co je to zase za čertovinu, ale kůži začala brát celkem rychle a moc se jí líbila. Pohled na elegantního fleta, jak nese hrdě „králíka“ se zase moc líbil nám.
Některé disciplíny se nám cvičily lépe jiné hůře. Později se vzpomíná veseleji na ty druhé. Třeba takzvaný paměťový aport. Ten se dělá tak, že pomocník hodí aport a pes musí sedět nejméně 10 vteřin u nohy pána a smí pro aport vyrazit až na povel. Výcvik probíhal stereotypně. Pomocník hodil, Ája ihned vyrazila jako blesk a já si mohla vyřvat hlasivky. Deset vteřin klidu je pro fleta příliš. Zkoušeli jsme ji nechat na vodítku a zadržet, když vyrazila. Brzy pochopila, že přes vodítko neuteče a čekala. Jakmile člověk odpojil vodítko, okamžitě to poznala a opět utekla za aportem. Poznala i jestli vodítko držím, nebo ho má jen volně na krku a vleče ho za sebou. Pokud jsem vodítko nedržela, utekla. Všechny triky výcvikářů selhávaly. Nakonec nás napadlo využít její hamižnost a touhu po aportu. Pracovali jsme následovně. Pomocník hodil, pes vyrazil za aportem. Pomocník počkal, až bude pes skoro u aportu a pak mu aport téměř před nosem sebral. Ája to považovala za podlost a byla velmi zklamaná. Stačilo to udělat třikrát a pochopila, že se musí přizpůsobit ona, jinak aport nedostane. Od té doby s ní sice chuť vyrazit předčasně viditelně cloumá, ale neuteče.
Další disciplína jsou takzvané vlečky. Zvěř se vleče po poli nebo louce asi 150-200 m, pochopitelně zanechá pachovou stopu. Pes se po stopě vypustí, musí zvěř najít a přinést. Začínali jsme tím, že Ája hledala členy rodiny. (Pochopitelně jsme je nevlekli po louce, šli po svých a pochopitelně je neaportovala). Potom jsme zkoušeli vycpaného králíka pojmenovaného Fifinka. Nejprve vyrážela jako blesk, v ohybu stopu ztratila, pak lítala po louce jak utržený vagón, než stopu zase našla. Měla z toho úžasnou zábavu, my o něco menší, protože na vlečce jde o přesnost a čas. Když se dostala na obtížnější vlečky, naučila se pracovat přesně a strašně ji to baví.
Vše jsme krásně nacvičili s atrapou a rozhodli se zkusit zvěř. Ale ouvej. Ája byla na svou Fifinku zvyklá, ale nějakou mršinu? Tu si noste sami! Zkoušeli jsme ji hodit. Ája vyrazila, doběhla, vědecky prozkoumala, zjistila, že je to zas jen ta hnusná mršina a odešla. Povely? Jen se podívala, trochu znechuceně, trochu provinile, trochu vyčítavě. „Paničko, to fakt myslíš vážně, že mám ten hnus brát do tlamy?“
Zkusili jsme jinou motivaci. Dospělý člověk celkem důstojného věku a povolání poskakoval před psem, mával mršinou v ruce a svůdně šveholil: „Podívej, Ájinko, to je pěkná kachnička, no vem si kachničku…, aport…, kachnička..“ sledován trochu zvědavým, trochu znechuceným pohledem psa. Nic. Skončilo to tak, že jsme pobíhali po louce s kachničkou na provázku, poskakovali a vyluzovali podbízivé zvuky. To vše na pozemcích na kraji města! Naštěstí na podzim je tam provoz menší, takže na nás psychiatry nezavolali. Áju ovšem ta pohybující se věc zaujala, tak si několikrát chňapla a nakonec kachnu k naší veliké radosti vzala a za obrovského chválení nosila.
Mysleli jsme, že je vyhráno. Bere zvěř! Podcenili jsme ovšem naši baronku. Na výcvikáči před zkouškami jsme zjistili, že její ochota brát zvěř se omezila pouze na tu jedinou konkrétní kachnu, se kterou se už seznámila. Ostatní nezná, tudíž je nemá očichané, neseznámili se a brát je nebude. A basta!
Takže znovu. Zvěř na provázek, člověk poskakuje po louce škube bažantem, králíkem nebo kachnou na provázku a povzbudivě švitoří. Ája nejprve pozorně leč trochu nedůvěřivě sleduje, pak ji to zaujme. Chvíli tu věc pronásleduje, pak do ní podezíravě strčí nosem, nakonec po nějakém úsilí poskakujícího člověka ji vezme. Poté, co se seznámí, ji bere a nosí. Za dva tři dny zvěř zasmrádne, Ája k ní přijde, zatváří se jak vévodkyně, které pozvraceli oblíbeného jezevčíka a odvrátí se. Ten smrad si noste sami! A celý kolotoč začne znovu. Seznámení s novým kusem, pár dní práce, nakonec opět ukřivděný pohled. „Už zase ten smrad?“ Podotýkám, že hnusy, které si najde sama, jí nevadí, jeden z prvních dohledaných předmětů byly ve křoví pohozené, značně použité pampersky.
Na první zkoušky jsme nejeli, nemělo to cenu. Nemůžeme před každými zkouškami seznamovat Áju se zvěří, na které se bude zkoušet.
Pracovali jsme tedy dál na atrapy a postupně zkoušeli zvěř s nevalným výsledkem. Na Nový rok nám známý přinesl nalezeného zastřeleného bažanta. Zřejmě se někdo vracel ze silvestrovského honu a ztratil ho. Náš novoroční bažant byl přelomový. Za prvé vydržel skoro měsíc, díky příznivým teplotám a povětří. Za druhé Áje nějak svitlo, že je to vlastně báječná zábava. Od té doby se aport zvěře výrazně zlepšil, ale ještě nějakou dobu tam byl prvek nejistoty. Zatímco ostatní měli obavy, jak jim pes vypracuje vlečku, my byli v klidu do doby, než zvěř našla. Pak teprve přišla chvíle pravdy. Vezme? Nevezme?
Zábava byl také handling, navigování psa ve vodě nebo na poli. Ája měla dlouho pocit, že si vystačí sama, ona má přece skvělý nos a co jí do toho bude někdo mluvit. Výsledek byl pes, pobíhající po louce, nebo plovoucí po hladině podle svého uvážení a na břehu nebo na kraji louky zoufalý člověk, vykřikující zjevně zcela zbytečné povely. Navíc ve vodě jí aport seberete jen těžko a za značných osobních obětí. Cvičíme ale většinou v řece, kde je trochu proud. Aport odplouvá po proudu a pomalu mizí. Pes hledá proti proudu. Řvu jak tur, Ája se udiveně ohlédne a zjistí, že jí něco ukazuji. Otočí se a zahlédne aport. Prostě poté, co pochopila, že jí vlastně pomáhám, mě začala vnímat. Zbytek docvičit už byla hračka.
Veselé bylo i cvičení zvané slídění v rákosí. Nejprve vůbec nechápala, proč tam má na povel lézt. Rákosí samo ji nevadí, slídění má v krvi. Ale proč ji tam chudinku ubohou vyháním? Při jakékoliv známce nátlaku nasadí vyčítavý, udivený, zděšený pohled: „paničko, co se děje? To jsem přece já, Ájinka, hodná holka! Já nic neprovedla (mě se tam jen ani trochu nechce)!“ Používejte nátlak na psa s výrazem mučedníka! Různé triky, jako kamínky do rákosí, prohlédla velmi rychle. Musela zase nastoupit poslušnost. Do rákosí půjdeš, protože to chci! Nakonec se to naučila, dokonce se jí to docela líbí. Ale naše parádní disciplína podle zkušebního řádu to nikdy nebude.
Co nám výcvik dal a vzal? Dal nám daleko lepší kontakt s naším psem. Víc si rozumíme, víc na sebe spoléháme. Přinesl spoustu zábavy, nové dobré přátele. Stál nás trochu času a přemýšlení. A pochopitelně značný kus společenské důstojnosti (zkuste vypadat důstojně s olezlou mršinou v ruce nebo tahanou na provázku), ale na té jsme si nikdy nezakládali, tak nám nechybí. V našich končinách jsme už známí, pejskaři se ptají „máte zase kachnu nebo bažanta?“ Tak s veselou myslí pokračujeme a děláme ze sebe blázny psovi (i sobě) pro radost.
|
