Tohle jsou slova, která se píší vždy velmi špatně. Odešel Alf (Hector Tercius 11. 2. 2017 - 22. 7. 2024), bohužel ve věku 7,5 roku a v podstatě nešťastně, zbytečně.

Alf byl prvorozený syn naší Derry. V prvním vrhu měla Derča jedináčka Fleur, Alf byl z druhého vrhu po našem Edovi. Narodil se vedle naší postele, teprve po jeho narození jsem dostala Derry do porodní bedny. Bohužel se start štěňat do života zkomplikoval. Derry dostala poporodní infekci a skoro tři týdny jsme bojovali o její život. Přesto se o štěňata starala ze všech sil. Ale většina štěňat dostala od ní infekci a začal boj o životy štěňat, který jsme prohráli u dvou fenek. Alf byl vážně nemocný, ale pomocí péče, opatrného krmení z lahvičky i od mámy, neustálého zahřívání jsem ho vypiplala. Ze začátku to byl takový drobek, říkali jsme mu Bobánek, ale jak se začalo přikrmovat, Hector - budoucí Alf- se chytil šance a začal ostatní dohánět. Vyrostl z něj velký a krásný pes (v ideální váze 42 kg).

Samozřejmě, že si ke štěněti, které zahřívá na vlstním těle, člověk vytvoří vztah, tak jsme byla ráda, že zůstal v Budějovicích. Postupně se ze známosti vytvořilo přátelství s celou rodinou a Pepa Hajný s námi chodí cvičit a občas se i navštěvujeme. U začátku tohoto přátrlství byl právě Alf.

Rostl z něj krásný pes, a tak jsme doufali ve výstavní kariéru. Jenže ve dvou letech se mu rozjely zuby na částečný klešťový skus. Tím pádem jsme ho ani neuchovňovali, přestože má v roce a půl věku od poradce chovu napsaný v rodokmenu "skus nůžkový". Takže by chovnost prošla, povinné výstavy má. Ale prostě jsme nepokračovali i proto, že ani Alfa ani Pepu výstavy moc nebavily.

Věnovali se tedy práci. Je to další příklad naší infekčnosti. Ze psa, původně pořízeného na procházky a jako společníka se stal lovecký pes a Pepa si udělal myslivecké zkoušky. U Alfa jsme se natrápili s aportem. Na honech fungoval bezchybně a všichni ho obdivovali. Hlavně na kachnách, protože voda byla jeho živel. Ale dotáhnout zkouškový aport nám trvalo. Nakonec se podařilo a Alf měl několik res. CACT i CACT.  Brzy složil i všestranné zkoušky a kvalifikoval se na MSR. Tam bohužel jeden aport opět s nadšením nadhodil a natrhl, takže skončil předčasně. Ale prokázal, že zkoušky umí a dělat s ním déle, tak by byl velmi úspěšný. Ovšem na honech exceloval. Byl rychlý, razantní, s výborným nosem a snad nevyčerpatelnou energií. Měl v sobě lovecky to nejlepší z Edy, svého otce, i z mámy Derry. Přemýšlel, ale byl vášnivý lovec. Jeho živel byla voda, dokázal se pro zvěř prolámat ledem. Teprve když to opravdu nešlo, to vzdal.

Měl svou důstojnost, ale byl ohromný mazel. Získal si celou rodinu, s Pepovým otcem snídal. Nic doma neničil, byl velmi hodný. Ve třech letech dostal kámoše Elliota, vlastně svého synovce. Nejprve byl zhnusený, co mu to přinesli a odmítal mít se štěnětem cokoliv společného. Po třech dnech byli nerozlučná dvojka až do konce. K ostatním psům byl velmi snášenlivý, porval se jen jednou, když mu cizí pes "sáhl" na Elliota. Toho  sice vychovával a zakousovali se, ale jinak by ho bránil do krve. Páníčka miloval ze všech nejvíc. S nikým jiným by nebyl ochotný pracovat.

Začátkem roku 2023 chytil z klíštěte nemoc zvanou anaplazmóza. Sice psy proti klíšťatům ošetřujeme, ale v prosinci a lednu jsme s tím celkem nepočítali. Ale stalo se. Anaplasmóza je léčitelná, jenže Pepa chodil k paní doktorce, která zřejmě tuto nemoc moc neznala. Teprve po urgencích u Alfa nabrala krev, udělala diagnózu a nasadila léčbu. Nenapadlo mě zkontrolovat, jak dlouho a jakými dávkami ho léčí, Bohužel zvolila nízké dávky a krátkou dobu, takže u Alfa přešla nemoc do chronického stadia. Bohužel to řešila obřími dávkami kortikoidů, které nejprve zdánlivě pomohly, ale později se začaly přidávat další komplikace. Postižení jater bylo to nejmenší. Pak dostal zánět kosterních svalů a prakticky přestal chodit. Ještě že je Pepa kus chlapa a unesl psa v náručí (i když Alf zhubl skoro o 15 kg). Zkoušeli jsme i fyzioterapii. Nakonec dostal Alf vyrážku a z Pepa konečně změnil veterináře. Nový pan doktor se zhrozil, Alf měl pokročilé selhávání nadledvinek, způsobené velkými dávkami kortikoidů. Postupně je vysadil a zdálo se, že se Alf zlepšuje. Jenže před pár měsíci opět nechtěl chodit, nežral. Nakonec se zjistilo, že mu kortikoidy zničily, podle vyjádření kardiologa, srdce. Prognóza byla špatná, dával mu maximálně měsíc života. Alf vybojoval 2,5. Byl neskutečný bojovník s obrovskou vůlí žít. Nakonec ale srdce začalo závažně selhávat a 22.7. mu musel Pepa ukončit trápení. Odchod každého psího kamaráda bolí. Ale u Alfa, o kterého jsem se se smrtí přetahovala jako u novorozeného a on zvítězil, kterému se Pepa neskutečně věnoval poslední rok, to bolí dvojnásob. Hlavně proto, že tahle smrt nemusela být.

Alf byl velká psí osobnost, Pan Pes. Nezapomeneme na něj. Měl život vrchovatě naplněný tím, co miloval a byl milovám a dostal veškerou myslitelnou péči. Bohužel, osud rozhodl jinak. Ale pro nás to bude vždy ten krásný důstojný pes (a taky trochu ten statečný Bobánek). Alfe, chybíš nám a nezapomeneme. RIP.