Život v psinci

Každý, kdo je vlastněný psem nebo jakýmkoliv zvířetem je ovlivněn a je ovlivněn i jeho byt. Pokud odchováváte štěňata v opravdu domácím prostředí, změní se přinejmenším část vašeho obydlí na jistou dobu v psinec.
Naše štěňátka jsme chtěli odchovávat doma. Ne samozřejmě v celém bytě, úplně jsem zatím nezešílela, ale aspoň v předsíni, kuchyni a verandě. Po několika týdnech už bylo těžké zjistit, kdo je doma původní obyvatel a kdo jen návštěvník. Pejsci se začali chovat zcela suverénně a jediná překážka byla buď ohrádka, nebo schody.

Nejprve sloužila ohrádka k tomu, aby udržela psinec na vyhrazeném místě. Jak jim začal být ohrazený prostor malý, sloužila ohrádka spíše k tomu, aby ochránila boty a jiné věci od ostrých zoubků. Poslední fyzická překážka byly schody. Bydlíme ve starém domku, kde byt začíná asi půl patra nad zemí. Štěňata se velmi rychle naučila, že ze schodů se dá spadnout a důsledně se jim vyhýbala. Ovšem po schodech jsme je nosili ven. Hlavně v teplých dnech si pejsci velmi oblíbili zahradu. Zalézali do stínu, okusovali keře, demolovali vše, na co přišli. Bylo tam víc prostoru, víc zábavy. Asi v šesti týdnech věku pochopili, že spojení mezi zahradou a bytem jsou schody. Jenže jak na ně? Většinou jedno nebo více štěňat leželo nad schody, přední tlapku spuštěnou o schod níže a sondovalo, jak na to. Občas to zkusilo o něco vehementněji a spadlo o schod dolu. Tehdy se vyděsilo a rychle se škrábalo nahoru. Ale byla jen otázka času, kdy to některý odvážlivec zkusí. Byl to Percy, nejdrobnější, nejživější a nejodvážnější štěně. Po něm to zkoušeli další a za chvíli uměli všichni lézt po schodech docela hbitě.

V tu chvíli padla poslední překážka a štěňata byla schopna volného pohybu venku i uvnitř. Někdy běhala celá smečka pohromadě, někdy se rozdělili na outdoorovou a indoorovou partu. Žádná z nich nebyla stabilní. Členové volně přecházeli mezi partami a dělali nepořádek podle vlastní chuti. Trhali uskladněné pytle se zeminou na květiny, oškubávali rostlinstvo. Byli jediný prostředek, který dokázal z jejich oblíbeného, momentálně bývalého záhonku vypudit alespoň dočasně bršlici. Pravda, nepřežily ani jiné rostliny, jen keříček růže a i ten ne zcela bez úhony. Vzhledem k charakteru naší zahrady, která je spíše ekologická, než okrasná, však psí invaze zásadní škody nenapáchala.

Zajímavé bylo pozorovat, jak se pejskům rozšiřuje obzor. Nejprve se báli dál od domu. Zalézali do keře, pod lavičku případně pod auto. Postupně si troufali ke věšáku asi doprostřed zahrady, mezi sedmým a osmým týdnem jim již patřila zahrada celá. Když máma zaštěkala na fenu v sousedství, nejprve se utíkali schovat. Pak se první odvážlivec postavil mámě, no, ne zcela po bok, ale tak dva kroky za zadek. Ale odvážně. Po osmi týdnech věku vyráží celá smečka hlídat teritorium před potenciálními vetřelci. Jde z nich opravdu hrůza.

Začínají se učit sociálním vazbám. Máma se kouše a tahá, dokud nezavrčí. Pak se musí rychle vycouvat, protože dokáže dát citelný pohlavek. Člověk se kouše a tahá, ale taky umí plácnout. Jeden si musí dát pozor a případně se strašně lísat a mazlit. To pak člověk odpustí ledacos. Ovšem nejzajímavější hračka byla Dorka. Dorka je rodinný pejsek dcery. Dá se charakterizovat jako hladkosrstý jezevčík s něčím křížený, těžko říci, jaké příměsi má. Je přátelská, trochu cholerická, trochu bolestínek, poněkud hamižná. V jádru velmi hodný pes. Když byla štěňata malá, Ája Dorku vyháněla. Jak začla štěňata lézt, Dorka nevěděla, co si má o všem myslet. Hrála by si s tím, ono to k ní taky lezlo, nojo, ale Ája koukala a co kdyby ji chtěla zbouchat. Dorinka proto zpočátku spíše před štěňaty utíkala. Když byla štěňata venku, měla Dorka konečně možnost je očichat a olízat. Áje to bylo celkem jedno. Tak dostala teta možnost si hrát na velkou vychovatelku. Jenže jak štěňata rostla, Dorce začalo být ouvej. Pejsci ji začínali dorůstat výškově a zásadně přerůstat počtem. A chtěli si hrát. Někdy nám až bylo Dorinky líto, když seděla v koutě, čtyři nebo pět výtržníků ji tísnilo a okusovalo a ona nevěděla, co s tím. Nejprve se bála je vyplatit. Ale pak zjistila, že Áje to nevadí a tak začala štěňata vychovávat. Pejsky štípala a hrozila jim, pokud se chovali příliš neurvale, hrála a honila se s nimi, pokud se chovali slušně. Mrňousové začali chápat, že nemohou vše. Dostávali první lekce slušného chování.

Jako správní fleti, rychle se naučili mít rádi lidi. Každého náležitě vítají, olizují a okusují. Na pejsky se přišlo podívat dost známých a tak měli příležitost se s lidmi spřátelit. Proto i jejich odchod do nových domovů je pro ně snazší.
Nádherné jsou jejich hry. Většinou začínají tak, že se jeden vzbudí. Usoudí, že je nuda a jde k nejbližšímu sourozenci. Toho kousne do ucha, ocásku nebo zadečku. Kousnutý se naštve a začne vrčet. Stojí proti sobě vrčí, jde z nich hrůza, případně se začnou prát. Pak většinou ten spodní vyklouzne, utíká a ten druhý ho honí. Ten první usoudí, že by si vlastně zadal a otočí se s vyceněnými zoubky na pronásledovatele. Ten se zarazí, při tom obvykle trochu uklouzne a dostane se dospod. Z pronásledovaného se stane agresor a celá situace se s nesčetnými obměnami opakuje.
Jejich vynalézavost je překvapivá. Jednou jsem měla pocit, že nepáchnou jako normální pejsci, ale že je tam příměs něčeho ostřejšího. Ale čeho? Nikam nechodí, na zahradě kromě nevysbíratelného psího trusu nic není. Až jsem to objevila. Během březosti hrabala Ája jámy. Co jámy, hluboké nory, ze kterých dobře vzrostlé fletce koukal konec ocasu. Materiál z nory byl rozvrstven v okolí, na zasypání jam nestačil. Proto jsme použili k ucpání nory posekanou trávu, kterou jsme upěchovali a zasypali vrstvou zeminy. Trochu se to sesedlo, ale vcelku to bylo vyhovující. Do té doby, než pejsci objevili prohlubně a začali si je upravovat a odhrabávat. A narazili na poklad. Z trávy se stala siláž a pejsci se k ní prokopali. Kromě toho, že se v ní váleli a příslušně smrděli, jim sloužila jako vybraná lahůdka. Nakládaná silážovaná tráva, ročník 2008, odrůda parková směs. A já se bála jim dát krmení do nedostatečně vydrhnutého pekáče, aby nedostali zažívací potíže! Díry jsme zakryli betonovými dlaždicemi, s hygienou krmení si od té doby méně lámu hlavu.

Pozoruhodné je, jak brzy pochopili, že není slušné dělat doma loužičky a hromádky. Začalo to tím, že používali porodní bednu jako záchůdek. Něco sice občas bylo i po ohrádce, ale na místě na spaní se počurali jen výjimečně. Později vzali za svou i kuchyni. Svou potřebu vykonávali buď v bedně nebo venku. Byli legrační, když se po probuzení ještě rozespalí vykolébali ven a jeden po druhém přičapli na trávu. Fakt je, že kolem druhého měsíce věku jsme přes den našli v bytě tak 2-3 loužičky na 5 štěňat, prakticky všechny v bedně. V noci to pochopitelně nevydrželi a chodili i nadále do bedny.

To už se blížil konec jejich pobytu u nás. V necelých osmi týdnech odcházeli první dva. Bylo to smutné loučení pro nás, nadějné očekávání pro nové majitele. Čas utekl tak rychle, že se nám nechtělo věřit, že pejskům už je opravdu skoro osm týdnů.

Zbyla pětičlenná smečka. Za další týden odešli další dva. Poslední odcházel skoro ve dvanácti týdnech. Doma zůstává jen naše jediná holčička Ginny. Ale stejně jsem klukům ještě dlužna povídání o jejich osobnostech. Tak příště.