I když se to nezdá, retrívr je lovecký pes. Má výhodu, že je vyšlechtěn k takzvané práci po výstřelu. Proto je snáze ovladatelný před živou zvěří, o to více miluje aport zvěře již usmrcené. Je možné mu zvěř nahradit jiným aportem, to je náplň takzvaných workingových disciplín. Nechci debatovat, co je pro psa lepší, prostě jsme se dostali k lovecké kynologii, ač sami myslivci nejsme.

Jednou z možností výcviku jsou tábory. Pořádají je nadšenci, kteří zajistí místo ubytování (vzhledem k tomu, že výsledkem je na každém pokoji nejméně jeden, ale také 2, 3 nebo 4 psi, není to jednoduché), souhlas místního mysliveckého sdružení s výcvikem, výcvikáře a zvěř.  Už to je náročné. Navíc ne všichni účastníci jsou stejného ražení a tak stačí jeden potížista a může být na problémy zaděláno.

My jsme se první červencový týden vydali na tábor pro pokročilé. Hlavní výhoda pokročilých je, že všichni vědí o co ve výcviku jde. Tábor pro začátečníky jsou větší nervy. Třeba rodina zavilých vegetariánů, která dělala vegetariána i z chudáka psa a měla nesmírný problém, když se nos psa zkoušel na spárcích srnčí zvěře (reakce „..no příště se tu snad budou povalovat uříznuté ruce..“ a jasně deklarované znechucení nádavkem, neboť se rodina dostala evidentně mezi barbary).

Všichni (nebo téměř všichni) pejsci na výcviku jsou domácí mazlíčci, kterým se páníček (častěji panička) pokouší zajistit zábavu a naplnění. Protože pes, který má co dělat, nezlobí. První, co se musí upevnit, je přesný a rychlý aport. To je úmorná práce, která nebaví psa a v podstatě ani pána. Stokrát opakovat, škubat vodítkem, hulákat. Je pozoruhodné, že i jemné dívčiny za párkrát řvou hlasem silným. I slovník se lehce změní. Z jemného v hrubší a poté, co vás pes vytočí se i z něžných úst řinou nadávky. Povelovou techniku učí výcvikáři. Přesto s ní mívají páníčci problém. Nadávky nikdo neučí a přesto se až pozoruhodně shodnou.

Vydali jsme se na tábor abychom po Ájině mateřské dovolené začali zase cvičit. Byli jsme mezi pokročilými, protože už máme několik absolvovaných zkoušek. Na Áje však bylo vidět, že vyšla trochu ze cviku. Talentové disciplíny, jako pachové práce a ochota k práci v rákosí byly perfektní. Nezapomněla a vyzrála. Také poslušnost, jedinou věc, kterou jsme v poslední době cvičili, jsme měli docela dobrou. Ale ten aport. Zase si vzpomněla na období, kdy se jí nelíbily mrtvolky a občas nad kachnou meditovala, snad i pietně postála a minutu ticha držela. Nebo si ji naopak přerovnávala a mazlila se s ní, než ji laskavě vzala a přinesla. Uvažovala jsem, zda se nevrátit do začátečníků a netrénovat aport, ale pak jsem usoudila, že si to sedne samo. Nakonec jsme se jakž takž dostali do slušného tempa a kvality aportu. Ale pro letošní zkoušky to bude ještě pořád stres.

Na druhé straně je nutné uznat, že vyzrála psychicky. Je možné ji poslat pro zvěř dále od paničky, pracuje samostatněji. I v poslušnosti jsme udělali trochu pokrok.

Cvičilo se hlavně na speciální zkoušky z vodní práce. Nejobtížnější disciplínou je dohledávka kachny v rákosí. To se hluboko do rákosí (na nácviku i 10 m) odnese kachna. Pes se vypouští ze vzdálenosti 50 m a musí kachnu do pěti minut najít. Většina zkušených psů jde nejprve po poli, teprve poslední část dohledává v rákosí. Ideální by sice bylo, kdyby pes celých 50 metrů slídil, ale to by měl potíže s časovým limitem. V naší skupině sice byli většinou „mazáci“, ale ne všem se chtělo pracovat. Ája s jejím nadšením pro práci byla výjimka. Někteří pejsci se šli místo dohledáváni a aportu vykoupat, někteří si lehli v rákosí do bahna, někteří koukali, co že to tomu páníčkovi ruplo v bedně. Proto jsme pozorovali s potěšením (nic nepotěší víc, než cizí problémy) vůdce, který usilovně hledí do rákosí, jestli pes už kachnu našel a dva kroky za ním stojí jeho pes a se zájmem sleduje co to tam ten člověk má. Pes totiž do rákosí vběhl a nepozorovaně o kus dál vyběhl a postavil se za pána. Někdy jsme viděli i pěknou dohledávku pána, který ve snaze donutit psa k přinesení dohledané kachny ji nejprve sám vyslídil a pak teprve tam rval psa, který se tvářil, jako že se ho to netýká. Přitom by pes v žádném případě nedopustil, aby mu jiný „kořist“ sebral. Jen prostě napínal páníkovy nervy a měl z toho legraci. V okamžiku, kdy se pán naštval a přitvrdil hru, pes přesně věděl, co se po něm chce. Pak běhal svižně a s radostí, dohledával a nosil jedna radost.

Další z obtížných disciplín je handling, navigace na dvě kachny ve vodě. Pes sice nevidí jejich vhození, ale samozřejmě o nich dobře ví. Pak rozhodčí (nebo u nás výcvikář) řekne, na kterou se pes pošle první. A pes nesmí zaměnit, to je když je poslán pro levou, přinést nejprve pravou a naopak. Je to souboj nervů. Pes dobře ví, kam ho pán posílá. Ale současně dobře ví, že na něj ve vodě moc nemůže. A tak si to užívá. Bezmocný páníček řve na břehu a pes si poklidně plave pro tu špatnou kachnu, pak přijde a vzorově předává. A vy jen úpíte a nadáváte, protože ho přece nelze potrestat za vzorovou předávku. Mladí psi někdy pracují lépe ne proto, že by byli lépe vycvičení, ale proto, že ještě neobjevili všechny cesty, jak hecovat páníčka. Jediná cesta je poslušnost, poslušnost, poslušnost. Je to cesta trnitá a dlouhá. Čím talentovanější a chytřejší pes, tím hůře se poslušnost dosahuje. Ája už má dost nacvičeno, ale přesto to na mě taky zkusila. Jenže já ji oblafla. Přinesla´s druhou?! Fajn, máš odpracováno! A odvedla jsem ji od vody. Sice jsme byly za blázny, takhle se přeci se psem necvičí. Ale já znám své pappenheimské a to, že nedostala svůj aport, bylo pro Áju krutým trestem. Od té doby se nechala posílat správně, dokonce byla schopna se ve vodě nechat poslat na opčnou stranu, než kam původně mířila. Zřejmě usoudila, že je panička kruťák a nedovolila by jí přinést obě kačeny.
Pro pokročilé byly ostatní disciplíny, jako aport z vody, paměťový aport a další celkem jednoduché a rozhodně se při tom ostatní přihlížející tolik nepobavili. Vůdci byli naopak rádi, že alespoň občas ze sebe nemusí dělat kašpary.
Cvičilo se jen do oběda. Pak psi odpočívali a páníčci většinou taky. Večery se totiž trávily společensky a spát se chodilo poměrně pozdě. Proto každý dodržoval polední klid rád. Zdřímli si nejen psi.

Navečer se podle situace krátce cvičilo, nebo se jen povídalo nebo byly jiné akce. Zastříleli jsme si z luku, občas se byl někdo koupat nebo za kulturou. Večerní cvičení bylo obvykle jiného typu. Zkoušeli jsme si takzvanou barvu, to je dohledávku postřelené vysoké. Samozřejmě se nekape krev srnčí, ale vepřová z jatek. Tato disciplína je pro retrívry obtížná a jen málokterý chodil od začátku dobře. Také jsme zkoušeli vlečky. V tomto případě nejde ani o termín z transportu zboží ani o součást oděvu. Jde o to, že se po poli vleče buď pernatá (kachna nebo bažant) nebo srstnatá (obvykle králík) a pes má jít po pachové stopě a mrtvý kus přinést. Jakmile pes získá určitou zkušenost, většinou chodí dobře. V naší skupině byli všichni šikovní a vlečky byl podvečerní odpočinek.

Večery byly opravdu společenské. Na programu byly soutěže, občas se popíjelo i zpívalo, dokonce i na tanec (bez psů) došlo. Probíral se předchozí den, chyby minulé i budoucí, co se komu povedlo a nepovedlo. Spát se chodilo po půlnoci, vstávalo kolem sedmé, tak ten polední klid přišel vhod. My to měli zpestřené tím, že jsme s sebou měli dvě štěňata, která jsme museli ráno po páté venčit. Proto jsme odpadali o něco dříve. Ale práce se vyplatila, štěňata neudělala za celou dobu pobytu uvnitř ani jedinou loužičku.

Na konec pobytu byla soutěž, imitace zkoušek poskládaná z disciplín z různých typů zkoušek. Zúčastnilo se 12 psů, dokončilo 7. Tři jsme měli rovný počet bodů na prvních místech a šlo se na takzvaný rozstřel. Na rozstřelu byl handling, navádění na dvě kachny ve vodě. Byl velmi obtížný. Kachny už byly zasloužilé a neplavaly, jen se vznášely těsně pod hladinou a nebyly vidět. Psi nemohli švindlovat a došlo opravdu na to, nakolik je pes schopen se nechat navigovat. Nastupovali jsme až poslední. První dva pejsci byli mladší a našli jen jednu kachnu. Ája už má navigaci docela dobře nacvičenou. První přinesla perfektně. Druhou musela hledat, ale jako jediná se nechala dobře navést a kachnu našla. Mezi diváky se již ozval i potlesk. Předčasně. Vylezla z vody a pak to přišlo. Místo ke mně zamířila k divákům, pak se zamyslela a kachnu pustila. Nejprve jsem zkusila mírný nátlak posuňky – nic. Pak zavolat jménem, to se sehnula, kachnu prozkoumala  a shledala (právem) nechutnou. Nakonec jsem musela Áju přivolat a vyslat pro aport. Přinesla, ale už jsme vyčerpaly limit pro počet povelů. Tak rozhodla první kachna, kde jsme byli přece jen o nějakou sekundu pomalejší a zbylo na nás druhé místo. Ten aport! Je znát, že máme jen hravý a chuťový výcvik, velmi málo drilu. Pokud je kachna pěkná, tak to jde. Ale ty ohavné nosí stále špatně. Pro zkoušky to bude vždy riziko a mě Áji selhání velmi mrzelo. Na druhé straně mi udělala radost, že dokáže udělat i těžký handling. Musela pro kachnu daleko a v obtížných podmínkách. Tak to nakonec nebyla taková ostuda. Mladé vůdkyni s mladinkým psíkem jsme vítězství opravdu přáli. Nakonec každý z nás ví, co stojí výcvik práce a co všechno se může pokazit. Pes je živý tvor a má své dny dobré i špatné. My se budeme těšit na opravdové zkoušky a budeme se bát, co nám naši miláčci připraví za nervy. Budeme se potkávat se známými, protože okruh těch, kteří jezdí na soutěže není velký. A bude zábava pro nás i naše psy. Věřili byste, že pes už pozná atmosféru zkoušek a že se těší?