Ginny nám dorostla do věku, kdy je vhodné začít s retrívry pracovat. A protože se na jaře pořádají výcvikové tábory pro retrívry, přihlásili jsme se na tábor našich přátel, manželů Maříkových, který pořádali v krásném prostředí v Malém Ratmírově u Jindřichova Hradce.

Je fakt, že jsme měli důvody, proč jet na tábor dva. Jeden byl, že Ginny, která je zvyklá a závislá na mámě Áje, potřebovala seznámení se skupinou psů a potřebovala se osamostatnit. Druhý důvod byl, že jsme doufali, že se nám podaří nalákat majitele „našich“ štěňat, pejsků z prvního Ájina vrhu. Nakonec se podařilo obojí. Ginny byla první dva dny zaražená, ale pak zjistila, že nemá důvod se držet u páníčka a začala se osamostatňovat. A z našich pejsků přijeli Charlie a Percy, majitelé Ferdy museli bohužel nakonec zůstat doma.

Jenže… Tím jak jsme měli na táboře 3 štěňata a to černé fletíky mezi převažujícími zlatými retrívry, dostala jsem „naši“ skupinu na starost. Takže kromě premiéry svého odchovu jsem měla premiéru jako cvičitel. Kromě tří fletů s námi byla ve skupině jedna labradorka a jeden zlatý retrívr.

Všichni pejsci se připravovali na složení bonitace – ověření vloh neboli OVVR (zvané oveverky). Je to zkouška poměrně jednoduchá, ale přesto musí mít pejsek základní poslušnost, přivolání a aspoň trošku upevněný aport. Zkouška se skládá z několika částí. První je test povahy. Pes musí projít kolem řady dalších psů, nesmí se chovat bázlivě ale hlavně nesmí být agresivní. Tento test má zabránit tomu aby se do chovu nevnesla velmi nežádoucí agresivita. Naprostá většina psů s touto disciplínou nemá problémy, ale zároveň je to jediná disciplína, na které pes nemá možnost opravy v budoucnosti. Agresivita se zapíše v každém případě do rodokmenu a takový pes nebo fena se nemůže stát chovným.

Druhá disciplína je strach z výstřelu. Pejsci jsou na volno a pomocník vystřelí z poplašňáku asi 15 m od psa. Pes má být úplně klidný. Pes, který vystrašeně prchá je rovněž ze zkoušek vyloučen.
Dále se zkouší kvalita nosu. Na louce se pohodí „na neviděnou“svazek srnčích spárků a pes ho má najít. Může ho přinést vůdci a pak dále nemusí absolvovat test aportu v terénu, protože ochotu aportovat již prokázal. Pokud pes spárky nepřinese, testuje se aport v terénu.

Ještě se zkouší vodění na řemeni i na volno a aport z vody. U vodění záleží na tom, aby skutečně vedl vůdce psa, nikoliv naopak. Přesnost  provedení se hodnotí o něco mírněji, než na zkouškách. Všechny aporty, jak spárků, tak aport v terénu nebo z vody se hodnotí podobně. Pes musí jít ochotně pro hozený předmět, uchopit ho, přinést vůdci a odevzdat do ruky. Doplňkové disciplíny, jako ochota k práci a kontakt s vůdcem se hodnotí průběžně. Tak to bylo stručně, co říkají zkušební řády.

Nácvik byl pochopitelně daleko pestřejší. Naše skupinka začínala ve čtyřech,  bráška Percy přijel o den později. Kromě Ginny s námi cvičili bratr Charlie, labradorka Ejmy a golden Justy. Ejmy byla nejmladší, devítiměsíční nesmírně živé zvíře. Charlie a Percy měli za sebou základy na kynologickém cvičišti. Justin byl již dvouletý pes, dospělý a sebevědomější, než naši roční dorostenci.

Jak se říká, polovina výcviku psů se netýká vůbec psů, ale jejich majitelů. Správné zacházení se musí naučit především páníček nebo panička. Pes vlohy většinou má. Jen mu neumíme vysvětlit, co po něm chceme.

A tak jsme se od začátku potýkali s klasickými chybami. Většinu pejsků aport velmi bavil, ale nebyli zvyklí, že musí svou kořist odevzdat. Přivolání psa s aportem začalo pokulhávat i u těch pejsků, kteří měli základy přivolání. Takže to vypadlo takto:hodila jsem aport, pes vyběhl, popadl aport. Nejprve se rozeběhl zpět se pochlubit, ale pak se rozmyslel, zpomalil a přemýšlel, jestli aportík paničce předá, nebo si ho v ústraní rozcupuje. V tu chvíli udělala naprostá většina vůdců stejnou chybu. Vykročili za psem. Pes to považoval za výzvu ke hře a začal s aportem prchat.

Tak znovu! Psa nechytejte, stejně ho nemáte šanci dohonit. Když se vrací neochotně, ustupujte, případně i utíkejte od psa, on si vás začne hlídat. Hodím aport. Pes vyběhne uchopí, vrací se, zpomaluje. Od psa, utíkejte od psa! Panička poslechne i když je vidět, že jí to připadá divné. A hele, říká si pes. Ona mi utíká! Za ní! A místo aby honila panička, nyní již vůdkyně psa, najednou se situace obrací. Pak jen rychle otočit, rychle uchopit aport, aby ho pes nestačil upustit a chválit! No tak, pořádně chválit! Při výcviku musíte být herec jak z němého filmu! Z čeho má ten pes jinak poznat, jestli je to dobře nebo ne? Tak znovu. Hodíme,  pes vybíhá, vrací se. Ne!!! Od psa! Couvat! Stejně ho nechytíte!
Po nějaké době základ docela jde, ale pejsci si začínají uvědomovat, jaké triky na ně používáme. Když couvání nepomáhá, nastupuje další divadelní scénka, nazývaná „zlá teta“. Hodím aport. Pes vyběhne. Jakmile se zpět blíží k vůdci, vyběhnu a s hartusením a výhružkami „jedeš k paniče, padej mizero“ a podobně psa překvapím. Ten samozřejmě hledá instinktivně ochranu u pána. Má to jedinou nevýhodu, docela si zaběhám. Člověk se musí vyřítit přesvědčivě, jinak si z něj pes nic nedělá. Na druhé straně je výhoda, že kromě stejně postižených se v okolí nikdo nenalézá, takže nemusím mít strach, že skončím jako nedobrovolný pacient psychiatrie. Na rozdíl od domácího prostředí, kde již pro jistotu psychiatry známe, místní spádový ústav neznám.

Když víceméně psi pochopili aport na suchu, vyzkoušíme spárky. To je podstatně zajímavější. Kromě Ginny se žádný pes s něčím podobným nesetkal. Ale instinkty fungují bezpečně. Všichni o ně mají zájem větší, než o aport. Dokonce Justy ani moc nechce aportovací dummy, když přivoněl ke spárkům. Na druhé straně Ejmy má takový lovecký pud, že nehodlá takovou dobrotu odevzdat. Takže Justy aportuje spárky docela slušně, jen je nerad odevzdává a Ejmy jde na dlouhé vodítko, aby nám neutekla, protože její kořistnický pud je takový, že by spárky ukradla a pokusila se je sežrat. Fletí bratři reagují nejlépe za „zlou tetu“ a Ginny leze všem svorně na nervy, protože již má tyhle začátky dávno za sebou a aportuje bez chyb.

První den ještě zkoušíme práci ve vodě. Naštěstí v naší skupině všichni plavou, tak jim to nemusíme předvádět. To sousední skupina má neplavce a jak cvičitel, tak páníčci již sundali boty a vyhrnuli kalhoty a ukazují pejskům, jak se leze do vody. Fleti se vrhají do vody s nadšením. Justin plave dobře, ale do vody vstupuje zřetelně opatrněji. Ejmy zkoušela dosud plavat jen jednou, ale protože je nesmírně temperamentní, nemá s vodou vůbec žádné problémy. Již na podruhé se vrhala do vody stejně, jako naši fleti. Aport z vody je daleko obtížnější. Pokud pes neaportuje dobře na suchu, je aport z vody ještě o poznání horší. Navíc vstup do vody byl v rybníce pozvolný. Pokud musí pes plavat, tak aport nepustí. Ale jakmile dosáhne nohama na zem, rázem zpomalí a chce si s ním hrát. U vody moc nepomůže ani když páníček odchází, retrívr si ve vodě libuje a chvilku se bez pána obejde. „Zlá teta“ vyžaduje určité osobní oběti, protože se cvičitel namočí, nicméně je to jediná metoda, která jakž takž funguje. Pes totiž ve vodě žádný zásah člověka nečeká a když jsem na něj vyběhla s řevem, strašně ho to překvapilo a vylétl na břeh i s aportem.  Co by člověk neudělal pro své svěřence. Naštěstí bylo teplo. No, po prvním dnu to nebyla žádná sláva. Musela jsem vůdce uklidňovat, že se to psům přes noc rozleží a další den to bude lepší.

Druhý den jsme začali poslušností. Přivolání měli víceméně všichni slušné. Do té doby, než Ejmy ukořistila chcíplou rybu. Ostatní psi byli na vodítkách, takže se nemohli honičky pro nás naštěstí zúčastnit. Řekla bych, že psi byli trochu jiného názoru a pokukovali po Ejmy závistivě. Ale já a majitelka Ejmy jsme se dost proběhly. Nakonec Ejmy větší část kořisti pozřela a zbytek nechala a pak teprve se dala přivolat. Začínalo být jasné, že na ní bude ještě dost práce. Byla z pejsků nejmladší a nejtemperamentnější, rychlostí předčila dokonce i flety. Takový pes potřebuje dozrát a nemá cenu něco uspěchat.

Další prvky poslušnosti jsou vodění na vodítku a volně. Zkoušeli jsme klasiku, slalom v lese mezi stromy. Na rovině totiž pes často zapomene a přestane se na vůdce soustředit. Kdežto při slalomu mezi stromy je terén pomocníkem, který pejska donutí, aby si všímal kudy jdete. Vzpomínala jsem na naše začátky s Ájou, kdy tato disciplína byla naším úhlavním nepřítelem. Musím přiznat, že si všichni „žáci“ vedli daleko lépe, než tehdy my.

Pak jsme se přesunuli na aporty. Se spárky byli všichni pejsci velmi spolehliví. Bylo pěkné koukat, jak jim docházelo oč jde. Postupně se učili vnímat vůdce, co jim ukazuje a naučili se používat nos. I když čich je vrozený, pes se musí naučit „číst“ terén a využívat vítr. Jenže na rozdíl od poslušnosti, tohle je velice bavilo a učili se velice rychle. Je radost pohledět, když pes dělá to, pro co má přirozené vlohy. Aporty se pomalu zlepšovaly, ale do dokonalosti to mělo ještě daleko. Pejsci měli sklon jakýkoliv předmět pustit pár kroků před vůdcem. Odevzdávat do ruky jim moc nešlo. Nacvičit spolehlivý aport je poměrně dlouhá práce, kterou lze těžko udělat za dva, tři dny. U aportu z vody jsme zvládali aspoň to, že pes vynesl předmět na břeh.

Poslední den výcviku a den před zkouškami se museli vůdci rozhodnout, jestli na zkoušky půjdou, nebo radši počkají na později. U Ejmy jsme se shodli, že potřebuje čas. I když během výcviku leccos vylepšila, ještě je čeká dost práce. Percy byl nejnadějnější. Ale při oslavě čarodějnic vypálili z blízké chaty rachejtle na chatku, kde byl Percy shodou okolností zrovna sám. Pravděpodobně se vyděsil a bylo na něm vidět, že se mu střelba hodně nelíbí, přestože předtím na cvičišti střelbu znal a nevadila mu. Tak jsme usoudili, že bude lepší ho nestresovat a počkat na některý z dalších termínů. Přihlásili se tedy z naší party tři. Sourozenci Ginny a Charlie a golden Justy. Poslední den jsme trénovali jen dopoledne, odpoledne měli psi nakázaný odpočinek. Ginny byla na zkoušky připravená už před výcvikovým táborem, šlo nám hlavně o to, aby si zvykla na jiné psy. Do té doby byla zvyklá spoléhat na Áju a neuměla se sama mezi cizími psy uplatnit. V tom jí tábor velmi pomohl. Charlie byl šikovný. Jeho hlavní slabinou byl aport z vody. Byl zvyklý na házení klacků, které ovšem vždy někde upustil a tak nechtěl správně odevzdávat. Ale předpokládali jsme, že při troše štěstí by to mohlo vyjít. U Justina jsem měla obavu, zda bude mít na práci náladu. Na něm bylo znát, že už je dvouletý a docela nerad se podřizoval novému, přísnějšímu režimu. Uměl v podstatě vše. Ale dokázal vycítit slabiny paničky a flákat cokoliv. Záleželo na tom, jak moc bude panička nervózní. Pokud by byla klidná, pes by docela šlapal. Navíc se na všech psech projevovala psychická únava. Byla to pro ně spousta dojmů. No uvidíme.

Neděle, den zkoušení vlohových vlastností. Na snídani někteří rádoby sebevědomě hlaholí, jiní jsou pobledlí. Nervózní jsou ale všichni. Všem říkáme, že zkoušky jsou od slova zkusit a že není problém opakovat. Ale nervozitě rozumím, pro většinu vůdců je to poprvé a ještě si dobře pamatuji, jaké bylo naše „poprvé“.

Nástup. K OVVR nastupuje 14 psů. Představení rozhodčích. Veterinární prohlídka psů, kteří přijeli jen na zkoušky. Ostatní ji absolvovali při začátku tábora. Rozhodčí vysvětlují zkušební řády. A pak už to vypadá jako na zkouškách. Losují se startovní čísla. Ginny má číslo losu 1 a rozhodčí si dělají legraci, jestli bude první od začátku do konce. Čekáme jen na losování a pak odcházíme s Ájou do lesa. Nechceme rušit průběh zkoušek. Vůbec jsem netušila, jak strašně budu za svoje svěřence nervózní. Zkoušky povah a střelby se nebojím, to by se muselo stát něco naprosto neobvyklého, aby neprošli. Ale ty aporty… Kupodivu jsem nejklidnější ohledně Ginny. O té vím, co umí a co asi předvede i když si člověk nemůže být jistý až do poslední disciplíny. Pes našich známých se místo aportu z vody rozhodl ulovit nebo alespoň pořádně prohnat labuť… Charlie by mohl uspět, pokud ho nenapadnou nějaké hlouposti a u Justina bude záležet, jak moc bude vůdkyně nervózní a jak moc bude naštvaný, že musí poslechnout.

Takže zatím co se naši svěřenci tužili, my chodily s Bárou a Ájou po okolí. Řeč se mnou extra velká nebyla, pořád jsem přemýšlela, jak si asi vedou Justy, Charlie a Ginny, ale i ostatní účastníci. I když je krásně a krajina příjemná, zelená, místy rozkvetlá, nějak to nevnímám. Co asi dělají? Nakonec je čas se pomalu vrátit. Plížíme se opatrně do tábora, abychom se nedostali mezi zkoušené a nezkazili jim nějakou disciplínu. Vidíme skupinku, která postává u jídelny. Mají již po zkoušce. Tak co, ptám se. Pavel se zubí. Ginny udělala na plný počet bodů. A co ostatní? Vidím Martinu s Charliem. Udělal! Objímáme se. Tak jak? Lajdák, zkazil jen aport z vody. Jako často před tím, vynesl ho na břeh kus od paničky a nechal ho tam. Už ho nepřesvědčila, aby jí ho donesl do ruky. Ostatní udělal v samých čtyřkách, což jsou nejvyšší známky! No bezvadné! A co Justin a Radka? Ještě dělají vodu. Koukáme z povzdálí, abychom nerušili. Do vody jde dobře, nese aport. Ale ne, mizera! Zase ho vyplivl a nechtěl znovu vzít! Takže verdikt rozhodčího zní: ochota k práci ve vodě 4, aport za 2. Ale prospěli! Nadšeně se objímáme, z naší skupinky udělali všichni.

Nakonec vyhlášení výsledků. Z 14 předvedených psů prospělo 11, neprospěli 3. Ginny byla jediná s plným počtem bodů. Měli s páníčkem krásný start pracovní kariéry, daleko lepší než Ája se mnou. Uvidíme, jak to bude dál na zkouškách.

Odpoledne a cestou domů probíráme znovu a znovu to, co Pavel s Ginny prožívali a my neviděli. Velmi těžká byla tentokrát zkouška z nosu. Bylo naprosté bezvětří a nezkušení psi měli velký problém spárky najít. Dva na této disciplíně vypadli. Kvalita aportování odpovídala tomu, co pejsci předváděli při výcviku. Dost psů špatně předávalo, ale to se dá zlepšit. Jeden pes vypadl na aportu z vody, prostě ho zanechal dva metry od břehu a odmítl ho přinést. Své hrály nervy vůdců a celková atmosféra zkoušek. Rozhodčí byli naprosto féroví, nedali nic zadarmo, ale měli pochopení pro nezkušené vůdce a psy.

Organizace tábora i zkoušek byla perfektní, Maříkovi a jejich tým Chlupaté štěstí jsou zkušení. Teď jde o to, aby majitelé se svými pejsky pokračovali a rozvíjeli to, co se naučili. Byla bych ráda, kdybychom soupeřili s některými na zkouškách. Ale budu ráda, když je uvidím kdekoliv.

V neposlední řadě děkuji tímto Martině Skuhravé s Charliem a Hance Pavlíkové s Percym, že jsou jejich psi šťastní a že jsem je mohla vidět. Škoda, že se nemohl zúčastnit Ferda s páníčky, protože museli připravovat výstavu a časově  to nezvládli. Byli by tam zastoupeni čtyři ze sedmi sourozenců.

Tak jsme vykročili do nové sezóny. Uvidíme co nám přinese, jaký bude poměr úspěchů a zklamání. Důležité je, že se báječně baví lidé i psi.