Mohou je dělat myslivci, kteří jen potřebují získat takzvanou loveckou upotřebitelnost psa. Mohou je dělat majitelé výstavně úspěšných jedinců, protože pro udělení šampionátu u retrívra (jako pracovního plemene) je nezbytné složení zkoušky z výkonu. Největší a nejúspěšnější skupinu ale tvoří nadšenci, kteří chodí na klubové zkoušky jako na soutěže.

Zkoušky se dělí na nižší, obvykle jednodenní, zaměřené na jeden způsob práce. Takže na zkoušce speciální vodní práce musí pes prokázat schopnost pracovat ve vodě a v rákosí, na podzimních zkouškách práci na poli (tedy nikoliv zemědělskou, ale loveckou – dohledávání bažanta nebo zajíce), případně na lesních zkouškách musí být schopen dohledat jak drobnou zvěř (bažanta, zajíce), tak postřelenou vysokou.

Vyšší zkoušky jsou dvoudenní a pes musí být schopen prokázat, že je schopen pracovat ve všech terénech, to je na vodě v poli i v lese. Vyšší zkoušky jsou dvoje: zkoušky z přinášení retrívrů, při kterých se nezkouší obtížné dosledování vysoké a zkoušky všestranné, nejobtížnější zkoušky pro retrívry.

Existují ještě barvářské zkoušky a field trial, ale o těch někdy jindy.

S Ginny jsme začali cvičit poměrně brzy. Jednak je jednodušší ohýbat stromek, pokud je mladý a jednak se naše holka hrnula do všeho, co jsme dělali s Ájou. U psa, který má chuť do práce, je nejdůležitější naučit spolehlivý aport a psem neoblíbené klidové disciplíny, hlavně vodění u nohy a klid před hozeným aportem. Samozřejmě pes s chutí k práci má sklon, jakmile vidí něco padat, vyrazit a klidně vám vytrhne ruku z ramene. Naučit ho, aby nevyrazil dokud nedáte povel, případně aby se nevrhl na druhého psa, který je pro aport poslán, a nesnažil se mu aport ukrást, dá práci. Ale je to nenáročné na čas a prostor. Takže jsme v zimě pilovali klidy (anglicky steadiness) a aporty. Zjistili jsme, že jsme dobře udělali. Ty talentové práce totiž Ginny pochopila za pár hodin, kdežto získat klid byla otázka měsíců. I Áje zimní příprava docela prospěla.

Na jaře začala zkoušková sezóna. Ája byla přihlášená na zkoušky přinášení (ZPR), tedy zkoušky vyššího typu, ale rozhárala se. Protože se startovné stejně nevrací, rozhodli jsme se, že si páníček s Ginuškou udělají velmi netradiční premiéru. Dělat vyšší zkoušky jako první (pro vůdce i psa) není zrovna obvyklý postup. Ale Ginny se docela předvedla. Nejen že udělala, ale dokonce v 1. ceně (to neznamená že vyhrála, ale že byla něco jako 1. jakost – to je bez větších chyb). Ukázala, že zvládne i dvoudenní zkoušky. Fyzicky by bez problémů zvládla i podstatně náročnější práci, kupodivu je u mladého psa limitující psychika. Prostě i pes se potřebuje na závodech otrkat a zvyknout si na nervóznější atmosféru, cizí lidi i psy. Na Ginny je znát, jak sbírá zkušenosti. Dá se říci, že se každými zkouškami zlepšuje.

Poprvé jsem se dívala na zkoušky z korony, nikoliv jako aktivní účastník. Na jedné straně jsem trpěla ještě horší nervozitou, než když jsem uprostřed dění, ale mohla jsem si vychutnat i různé komické situace. Uznávám, že komické byly spíše pro přihlížející. Pro chudáka vůdce to byl stav infarktový a musím přiznat, že jsem s každým soucítila, protože mi ta moje potvora připravila podobné situace mockrát.

Takže pár příkladů, co dokáže kvalitní pes vymyslet.

Třeba paměť k aportu je disciplína, kde je důležité, aby pes byl při vhazování aportu v naprostém klidu a po uplynutí určeného času šel přímo a rychle pro aport. Prostě nejprve musí být jako socha, pak jako blesk. Všichni to dobře znají, tato disciplína je na všech zkouškách, psi ji mají natrénovanou. A pak, když jde o vše, vidíte nejrůznější situace. Například. Pes klidně sedí, pak vyrazí, v půli cesty se zamyslí a jde občůrat několik trsů trávy. Teprve poté jde laskavě pro aport, zatímco vůdce bezmocně skřípe zuby.

Nebo jiný pes. V době kdy má klidně sedět nervózně kníká a poposedá. Nevyráží dopředu, to ví že nesmí. Tak se aspoň posune o 2 metry dozadu. Vůdce opět bezmocně sleduje, jak mu mizí vidina dobrého umístění. Na zkouškách totiž nesmíte psa opravit a pes to velmi dobře ví. Pěkné číslo ale předvedla jedna fenka. Vyrazila bez povelu, což je hrubá chyba. Vůdkyně na ni zařvala, ale ona nereagovala. Vzala kachnu, přinesla a vzorově předávala – jenže ne vůdkyni, ale rozhodčímu! Možná se pokoušela si ho udobřit kachnou, kdo ví. Tak tam na ni chvíli oba koukali, pak musela vůdkyně dát další povel, takže se jim snížila i známka z aportu. Při tom je to fena normálně spíš pomalejší, nikdy nevyráží předčasně. Ale atmosféra zkoušek dělá své.

Velice kuriózní historku znám pouze z vyprávění. Fletka šla na dohledávku kachny. Našla, přinášela. Uprostřed cesty zpět k vůdkyni se zamyslela, odložila kachnu a nahrbila se, protože na ni přišla potřeba. Jenže flet nevydrží v klidu ani dobu nezbytně nutnou k vyprázdnění. A jak se tak sunula, pokálela si kachnu. Dokončila potřebu a vzpomněla si, že má přinést aport. Došla ke kusu, sehnula hlavu a… Kachnu jí mezitím někdo pokálel! No fuj! Tohle přece slušně vychovaná čubina nevezme! Tak stála nad kachnou, koukala na zvěř, na paničku, na zvěř, na paničku. V očích otázku: co s tím? Nebylo zbytí, panička dala povel. Nic! Tak druhý, už důrazný povel. Fena nakonec vzala s hlubokým odporem inkriminovanou kachnu za křídlo a donesla ji. Tak se dá „pohnojit“ aport – doslova i přeneseně.

Další nervy jsou na takzvaných dohledávkách. Rozhodčí vhodí zvěř do rákosí případně do hustého podrostu v lese a pes ji má ve stanoveném čase dohledat a přinést. Problém je, že psa někam vyšlete a pak jen čekáte. Pes zmizí ve vysokém porostu a vy vůbec nic nevidíte do okamžiku, kdy se pes vynoří. V lepším případě se zvěří, v horším bez ní. Občas vůdce upřeně hledí do míst, kde pes zmizel, a ten se objeví o kus dál, postaví se kousek za vůdce a spolu s ním se zájmem sleduje, co je v tom lese tak zajímavého. Rozhodčí člověka obvykle upozorní „psa máte za vámi“, ale čas běží neúprosně.

I Áje se jednou skutečně povedlo prosadit svůj, jak jinak než hloupý, nápad. Dělala se dohledávka kachny v rákosí. Kvůli větru se vybral terén poněkud netypický. Cesta, z jedné strany proužek rákosí, z druhé pěkné pole nepokoseného obilí. Poslala jsem Áju po cestě, když byla u rákosí, písknu a nasměruji ji doleva. Jen tak na mě jukne a rozhodne se, že nemůžu mít pravdu. V takovém uprášeném kousku určitě nic nebude, určitě to bude schované v poli. Tak lítá v poli, mohu se uřvat a upískat, Ája nereaguje. Když se vylítala, skutečně nic nenašla a samozřejmě prošvihla čas, tak začala milostivě vnímat moje povely. Kachnu měla do 20 vteřin, ale celkový čas už byl špatný a stačil na dvojku a 2. cenu. Navíc ztratila body za poslušnost (bodejť by ne, lítala jak utržený vagón a na povely nereagovala). Musím se přiznat, že v tu chvíli mi ta historka moc úsměvná nepřipadala. Ale uznávám, že pohled na psa, vesele lítajícího obilím a paničku řvoucí do zmodrání mohl být pro diváky opravdu zábavný.

Zajímavé obrázky bývají i na vlečkách. Jeden rozhodčí táhne po poli bažanta nebo králíka a pes má jít po stopě a zvěř přinést. Někteří psi si stopu trochu protáhnou a jdou se podívat i na rozhodčího. Na jedněch zkouškách se dělaly vlečky v posekané trávě. Rozhodčí se neměl kde schovat, tak si lehnul na louku a trochu se přikryl senem. Snad každý pes se na něj šel podívat a se zájmem sledoval, co to tam ten člověk provádí. Na štěstí není chyba, když si pes zkontroluje rozhodčího, pokud mezitím neodloží aport.

Ginny se na jedněch zkouškách stalo, že vypracovala vlečku a našla králíka. No králíka – zasloužilou samici, velikou a čerstvě zabitou. Nejprve na to nedůvěřivě koukala: „Tohle mám přinést?!“ Pak pro jistotu prošmejdila terén kolem, jestli tam není nějaký přiměřenější aport a ne taková těžká a velká zvěř. Nakonec usoudila, že tam nic jiného není a že po ní fakt chceme přinést tu obludu, rezignovaně ji vzala a donesla. Samozřejmě to hledání lepšího aportu znamenalo snížení známky z přinášení. Jiný mladý a nezkušený pes měl s týmž králíkem větší smůlu. Obludu nevzal vůbec, ani po váhání, protože přece normální králíci jsou menší, ne? Tím pádem vypadli ze zkoušek. Bylo nám jich líto, ale pravidla jsou jasná.

Nervy jsou všechny discipliny, ty klidové zvlášť. Nácvik je jen část úspěchu. K vítězství je třeba i kus štěstí. Když psu při klidu na stanovišti vyrazí před nosem zajíc, málokterý odolá, aby ušáka aspoň kousek neprohnal. Zvěř, zapadlá hlouběji do trávy, chvíle, kdy se stočí vítr a pes nenajde zvěř v časovém limitu, nebo jiné vnější podmínky, to vše jsou faktory, které ovlivňují výsledek. Pro některou disciplinu je výhoda jít první, pro jinou je lepší jít až na konci startovního pole a pořadí se losuje. Proto do poslední vteřiny není vyhráno, i favorit může vypadnout. Úroveň psů je tak vysoká, že jedna chyba odsune psa z prvních míst zcela spolehlivě, pokud je to chyba v důležité disciplině s větší váhou v celkovém hodnocení, je pes rázem na výsledkové listině někde v polovině.

Jak jsme dopadli? Ginny je opravdu velice nadějná. Zatím měla všechny zkoušky v 1. ceně, jednou byla dokonce třetí a dostala titul čekatel šampióna práce (za tři takové tituly se uděluje šampionát). Důležité je, že podává kvalitní, vyrovnané výkony a stále se zlepšuje. Ája začala po hárání dost pod svůj standard, ale na posledních zkouškách se hodně zlepšila. Obě se na špičkových zkouškách umísťují v první polovině nebo těsně pod polovinou. Ája si ten nezbytný kus štěstí vybrala vloni na podzim, kdy se stala vítězem zkoušek. Ginny je teprve na začátku kariéry, neměla ještě ani zvlášť velké štěstí, ani velkou smůlu. A co je nejdůležitější, všechny zúčastněné to pořád baví, nás i psy.